Klasifikace bytostí mluvících i píšících 3/4

Anotace: PŘESNĚJŠÍ DĚLENÍ

Pokud se snad zdá, že rozdělením mluvících bytostí do čtyř skupin vše končí, není to tak. Naopak. Existuje klasifikace ještě mnohem rozsáhlejší. Kategorie se dají rozdělit do mnoha podkategorií a řádů. Tak například kecalové. V jejich řadách můžeme nalézt takzvané přemlouvače. Přemlouvači jsou nejčastěji podomní prodejci voňavek a koberců, operátoři telefonních sítí snažící se vás získat na svou stranu či stoupenci různých náboženství. Využívají mluvy k jednoduchému procesu, který je naznačen již v jejich pojmenování – a to je přemlouvání. Přemlouvači jsou neodbytní, vtíraví, nezastavitelní a prohnaní. Jsou to většinou lháři, kteří melou páté přes deváté a snaží se vás získat svými argumenty (často hloupými). Jen málokdy se stane, že někoho opravdu přemluví. Ovšem zkouší to dál. Drbny se taktéž řadí mezi kecaly. Co si budeme povídat – jde přesně o příklad toho: co nevím, to si domyslím. Každý se jistě někdy setkal s hloučkem starších dam, šeptajících si do ucha a potvrzujících si zaručené senzace typu jedna paní říkala. Drbny štěbetají, mají často slibnou slovní zásobu a bleskové tempo. Na druhou stranu – jejich informace jsou k ničemu. S drbnami se můžete setkat téměř kdekoliv, nejdříve se možná maskují, ale časem se prozradí. Jejich přirozeným prostředím je pavlač a lavička před domem. Drzouni jsou nejhorší odnoží kecalů. Vyznačují se především hloupými kecy, jejich slovník je bohatý na sprostá slova, zásadně hovoří hodně a nespisovnou češtinou. Jejich největším koníčkem je urážení ostatních a srážení jejich sebevědomí. Poslední dobou se tato podkategorie rozmáhá po celém světě, nejčastěji se s ní však můžeme setkat u náctiletých.
Kategorie mluvkové se dělí na velkomluvné, středněmluvné a málomluvné. Toto dělení probíhá na základě, toho za jakou dobu a kolik slov jsou dotyční schopni nám sdělit. Velkomluvní dokážou mluvit i celé hodiny, neunaví se, nepotřebují chytit nový dech. Jsou z těch, kteří nemají nikdy dost. Na druhou stranu – nenudí. Mají v rukávu spousty historek a umí je sypat jednu po druhé. Umí vyprávět vtipy, kterým se smějete tak, až se za břicho popadáte. Jen v ojedinělém případě pustí ke slovu někoho jiného. Stává se to jen tehdy, když u stolu sedí další velkomluvný – pak se můžete stát svědkem téměř rytířského souboje o slovo. Středněmluvní jsou na tom o něco „hůř“. Slova jim neskáčou na jazyk sama od sebe, potřebují se sem tam rozmyslet, přežvýkat své myšlenky a teprve pak je vyplivnout před ostatní. Kromě mluvení umí i naslouchat. Ve chvílích, kdy mluví někdo jiný, kývají hlavou s naprosto chápavým výrazem – neskáčou mu do řeči. Raději vyčkají, až dokončí myšlenku a pak sami něco přihodí. Středněmluvní jsou nejlepšími společníky. Málomluvní jsou nejméně mluvnými, jak už vyplývá z jejich názvu. Mluví sice, vyjadřují svá stanoviska, když se jedná o něco důležitého, ale mnohem častěji mlčí a naslouchají. Umí sice všechno, co velkomluvní – mají slovní zásobu, schopnost se vyjadřovat - ale chybí jim chuť se do něčeho pouštět. Své myšlenky si raději uchovají v hlavě. Někoho mohou nudit, ale jinému se jejich klidný projev naopak líbí. I oni mají ve společnosti své zvláštní místo.
U mlčílků je podrobnější dělení velmi složité. Ono totiž – když někdo mlčí – těžko zjistíte, jestli mlčí málo nebo moc. Ovšem při bližším zkoumání zjistíme, že přece jen existuje jakási hranice. Od zarytého mlčílka po mlčílka tvarovatelného. Zarytý mlčílek je prostě nepoučitelný, netvarovatelný a nepochopitelný. Nic neříká, jen vás sjíždí očima. Vždy, všude, z neznámého důvodu zarytě mlčí. Mlčí sám i s ostatními mlčílky. Do společnosti mluvků se vydává nerad. Ruší jeho klid. Ano, zarytý mlčílek má rád svůj klid. Většinou je to postarší člověk vydaný ve své samotě světu nebo místní podivín, kterého zklamali lidé. To mlčílek tvarovatelný je naprosto jiný případ. Ten mlčí jen proto, že se mu to líbí a rád provokuje lidi svou tajemností a neurčitostí. Ovšem mlčílek tvarovatelný může být i zarytý stydlín, který by možná mluvil rád, jen k tomu prozatím nenašel odvahu. Tvarovatelný mlčílek není tak tvrdý oříšek, co se týká prolomení ledů. Může vám to sice dát nějakou práci, ale nakonec stejně promluví. Jeho věty nejsou dlouhé, nezazáří ani co se týče slovní zásoby, sdělí vám jen to, co považuje za nutné. Ovšem v případě mlčílků buďme rádi i za to. Z mlčílka tvarovatelného se postupem času může stát i málomluvný mluvka, tyto případy jsou však velmi výjimečné, protože k takové metamorfóze je potřeba spousta síly, chuti a hlavně trpělivosti.
Bručouni - přestože mluví málo – se dají rozdělit na mnoho kategorií. Začneme například s hnidopichem neboli rýpalem. Jak vyplývá ze samotného názvu, lidé zařazení do této skupiny využívají mluvy k nepříliš milým záležitostem. Jejich posláním je znepříjemňovat život ostatním, upozorňovat na jejich chyby a nedostatky, popichovat je a dusit ve vlastní šťávě pro každou prkotinu. Dá-li se říct, že bručoun rýpal nemá v pořádku své mluvicí ústrojí, zrak má naopak ve výborné kondici. Dokáže najít nejmenší smítko a vynadat vám za neuklizený byt. Všimne si jedné chybičky a okamžitě vám zkritizuje celé dílo. S hnidopichem je těžké vyjít. Nic se mu totiž nelíbí, na všem najde něco špatného. Přitom on sám není zrovna ctnostný. Vždyť jen jeho vyjadřování – jeho slovník je omezen, pokud ho zrovna nenapadne žádné slovo, zabručí jen rozzuřené „hm“ a tím končí. Více se rozmluví jen tehdy, má-li co kritizovat. Ve společnosti si našel své místo, není ale příliš oblíbeným. Bručoun labilní má občas problémy sám se sebou, výkyvy nálad jsou u něj na denním pořádku a možná proto jen bručí. Ono mu totiž nic jiného nezbývá. S bručouny labilními je to mnohem složitější, než se zdá, protože se dají dělit ještě dál a vlastně nikdy nevíte, s kým máte tu čest. Existuje bručoun cholerik – který se neustále vzteká, rád nadává a často křičí (samozřejmě ke všemu používá krátké věty nebo jen slova); máme tu i bručouna melancholika – ten naopak lehko propadá depresím, pláče a mezi vzlyky vyráží nesrozumitelné cosi, co možná vzdáleně připomíná slova. Mírnější forma této skupiny nepláče, jen se tváří depresivně a celým svým výrazem vám dává jasně najevo, že nemá nejmenší chuť se bavit. Bručoun agresivní je nejhorší možnou formou. Jak napovídá název, pro pěst nejde daleko. Abychom to řekli krátce – dává přednost neverbální komunikaci.