on the road

Anotace: slunce v duši...

On the road

Jako malý kluk jsem se nejlépe a nejbezpečněji cítil ve velké posteli u rodičů. Každou neděli jsem si v bachratých peřinách vyhrabával „doupata“ a stavěl skrýše, které byly ty nejúžasnější a nejnedobytnější ze všech klukovských bunkrů. Za nic na světě bych býval nevyměnil chvíle strávené hrou na tchoře, či jiného domácího mazlíčka a každou mou návštěvu ložnice musel ukončit až hodně zvýšený hlas maminky, která se celkem správně domnívala, že celý den strávený v posteli není úplně ideální způsob prožití neděle.
Já si to nemyslel. To místo bylo opravdu silné – byl v něm jakýsi magický náboj, který jsem cítil, ale nechápal. Nemohl jsem se ho nabažit a věřím, že kdyby mne matka z postele nevyhnala, opravdu bych tam zůstal celý den. Potřeboval jsem cítit vůni rodičů, jejich „životní energii“, na které jsem byl, jako každé dítě, závislý. A protože moji rodiče na mne v průběhu týdne neměli mnoho času a já vyrůstal spíše na ulici, doháněl jsem deficit „mateřství“ alespoň tímto způsobem. I za cenu křiku a nezřídka i pohlavků…
Do dalších let mi z návštěv rodičovského lože zůstalo jedno vnitřní nutkání – impuls, který jsem se snažil, na základě představ odpovídajících mému měnícímu se věku, realizovat. Potřeba mít místo, kde bych se cítil tak bezpečně, jako před lety v peřinách.
Jedním z míst, které mi dlouhou dobu dodávalo tuto jistotu, bylo moje rodiště. Ať už jsem byl kdekoli, a já cestoval opravdu hodně a rád, při návratu do „svého“ města jsem vždy cítil radost a „úlevu“, že už jsem doma, že už se mi nemůže nic stát…
A ještě jedno místo na mě mělo podobný vliv. Malé městečko na západě Čech, v němž žila má babička – Žlutice. Tam jsem strávil prakticky každé prázdniny a i toto místo pro mne bylo „bezpečnější“, než-li okolní svět.
Tato dvě místa jsem ve své mysli upřednostňoval, měla na mě opravdu velký vliv. Nerozuměl jsem tomu, ale o to víc jsem to cítil. Stavy mojí mysli a následně i těla byly při návratech do těchto dvou lokalit doslova trýznivé. Nesnesitelné mravenčení v podkolení ( jako dítě jsem tomu říkal „zkřížené nohy“), nespavost a vnitřní neklid provázely každou myšlenku na brzký odjezd či naopak příjezd. Až dnes si uvědomuji, že rozhodující činitel na mých podivných pocitech byla rodinná pouta a velmi silná potřeba mojí maminky, respektive babičky, „chránit a vychovávat svá kuřátka“. Jejich vazba na mě (a další sourozence) dávala zelenou proudění takovému množství emocí a pocitů, že mravenčení v kolenou bylo jen slabým odvarem toho, co se ve skutečnosti dělo.
Životní hledání jistoty, bezpečí a tepla domova, je jednou z přirozeností lidského druhu. Podvědomě, ale mnohdy i zcela cíleně toužíme vybudovat rodinné zázemí, hnízdo, ve kterém bychom byli v bezpečí před nepřátelskými vlivy okolního světa. Nezřídka člověk inklinuje k stabilizování své existence právě v místech svého rodiště a nebo se tam ke stáru vrací, omlouvajíc tuto emocionální slabost jako „návrat ke kořenům“. Přitom je to pouze nedostatek vlastní vitality, který si nahrazuje a zdůvodňuje setrváváním v místech, kde je prostředí přímo nabité vzpomínkami z jeho dětství a období, kdy byl zcela pod vlivem rodičů, nebo prarodičů a kdy nemusel přebírat odpovědnost za své činy.
Ano tehdy to bylo, alespoň částečně, v pořádku. Vždyť každý živočišný druh chrání svá mláďata. Ale pouze lidstvo si dělá z této přirozenosti výsadu a na základě ní pak zcela vědomě manipuluje svoje vlastní potomstvo prakticky celý život. Není mi známo, že by medvěd radil svým mláďatům a „vychovával“ je do jejich třiceti let věku. U lidí je to zcela běžné…
Existují, namítnete, živočichové, kteří záměrně zůstávají ve skupinách či koloniích z důvodů přežití druhu a podobně. Jistě, ale jejich soužití funguje na úplně odlišných principech a v naprostém respektování svobody každého jedince. Což se o soužití dětí a rodičů či prarodičů opravdu říct nedá.
Mnohdy se snaha o návrat „ke kořenům“ stává jediným smyslem celého lidského bytí a teprve při odchodu z tohoto světa se člověku před očima promítne jeho pošetilé a bláhové hemžení nad a hlavně v hmotné marnosti a marnotratnosti…To už ale bývá zpravidla pozdě.
I já jsem neustále hledal to své místo s velkým „M“. Při pobytech v různých koutech světa jsem si představoval, že právě tam bych zapustil kořeny a vybudoval svůj dům, svůj hrad.
Učarovala mi Aljaška a stala se pro mne synonymem svobody. Rozlehlá tundra, mělká jezera a hlavně absence toho nejrušivějšího elementu přírody – homo cityens (člověka městského).
Okouzlila mne poušť a lidé žijící na ní, v ní a hlavně s ní. Doslova mne ohromili. Jejich klid, rozvaha, uznávání hodnot, které v civilizované společnosti dávno odezněly a zmizely. Jejich pokora před stvořením, kterou jsem z nich cítil při každé činnosti, třeba jen při upití vody. Jejich jednoznačnost.
Říkali mi:
„Poušť tě vysuší, poušť tě vyčistí, poušť z tebe vysaje všechno nečisté, všechno nepotřebné k přežití. Poušť ti nechá jen potřebu žít, existovat a být průhledný. Před sebou, před druhými a hlavně před sluncem, které tě jinak spálí na prach“.
Ano, poušť je veliká zkouška, které se spousta (většina) lidí vyhýbá se zdůvodněním – tady se přeci žít nedá…
A pak tu byly hory. Jejich majestátné vrcholy, tyčící se nad krajinou, jako Osud sám. Jejich něžnost v podzimu, jež pocukroval štíty bílým popraškem, jejich tvrdost a ponurost za zimních bouří. Jejich nesmlouvavá přímost, beroucí dech nejen při výstupech dolinami.
Patnáct let, hodinu po hodině, každou minutu a vteřinu v ní jsem byl jejich součástí. Fyzicky i v myšlenkách. Věřil jsem, že je to tak správné. Dokonce, když mi skrze mé větrem ošlehané vědomí pronikla od srdce myšlenka, že bych mohl jet i k moři a nebýt stále jen na kopcích, strávil jsem celou dovolenou na vodních lyžích…
Hory byly místem, kde jsem se cítil svůj. Dlouhý čas jsem si myslel, že jsem to „svoje“ místo našel. I s rodinou jsme žili v nich a s nimi a nebyl důvod se domnívat, že by to mělo být jinak.
Můžete chtít cokoli, věřte že ať se vám to splní dříve nebo později, nikdy nebudete spokojeni. I kdyby se vám plnila přání na počkání, vždycky tu bude to další, lepší, dychtivější. Neboť lidské ego je nenasytné. Je nevyčerpatelně žádostivé a nekonečně nespokojené. Se vším a vždy. Pokud ho posloucháte, nespočinete v pokoji. Pravděpodobně zemřete v největším chvatu a spěchu za chimérou dalšího nesplnitelného přání…
Protože věci a zážitky člověka nenaplňují. Pouze vlastní poznání je obohacující, povznášející a tím pádem i naplňující. Možnost realizovat vlastní myšlenky a impulsy, to je to co člověka "strká" dopředu. O tuto schopnost se člověk okrádá, hledajíc štěstí všude jinde..
Nelze najít to pravé místo k životu, hledáme-li po okolí. Nespočine lidský duch v klidu, nenalezne-li pochopení svého vlastního jednání. Nevzejde nový den, budeme-li věřit v tmu…
Když jsem se po mnoha životních proměnách dostal k tomu, že jsem začal konečně poznávat sám sebe, pochopil jsem (a na vlastní kůži prožil) některé zákonitosti a vazby fungující v rámci lidského soužití a spolužití. Poznal jsem genius loci mnoha míst. Puzzle mého osudu se začaly pomalu ale jistě skládat. Kaleidoskop různých vlivů, lidských pocitů ale i „nelidských“ vazeb začal přede mnou vyvstávat ve svých nejrozmanitějších barvách a kombinacích. Některé z nich byly vskutku „ďábelské“ a takřka smrtící…
Poznání emocionálního chaosu, panujícího ve mně samém, mi vzalo dech. Doslova jsem se vyděsil, kolik různých podob mohu mít. A kolik nepříjemných „podnájemníků“ ve svém těle i mysli si hýčkám a živím vlastní neuspořádanou existencí. Pochopil jsem, že místo, které jsem celý život hledal je na dosah. Jen si ho musím trochu uklidit…
Je mi líp vědouc, že ať půjdu kamkoli, budu vždy doma. Protože Doma jsem já. Ve mně je to místo míst, které jsem tak dlouho hledal. Je mi volněji, uvědomím-li si, že nemusím přestěhovat celý vagon věcí, abych se v novém prostředí cítil „jako doma“.
Stačí si vzít sebe.
Život je cesta.
A já jsem na cestě...