Projeví se na dětech, zda vyrůstaly v úplné či neúplné rodině?

Anotace: To jsem kdysi psala úvahu do jedněch novin - bohužel pí. uč. zřejmě nebyla mým názorem nadšená, tudíž ji tam ani neposlala.

Taky se vám často stává, že slyšíte ten názor, že jen z dětí z úplných rodin můžou vyrůst „normální“ plnohodnotní lidé? Že život jen s jedním rodičem zanechává na dětech následky a to většinou neblahé? Já osobně jsem to už slyšela mockrát, z úst různých lidí – dospělých, učitelů i od několika vrstevníků. A co na to tedy říkám?
Vůbec s tím nesouhlasím. Jasně – rodinné prostředí má na to, jak člověk vyroste, velký vliv a snad do určité míry i člověka utvoří. Přece jenom přebíráme od rodičů nějaké hodnoty, někdy možná chceme být jako oni a možná jsou nám i příkladem. Když to doma „skřípe“, není to zrovna hezký start do života, kdežto když doma všechno „šlape“ jak má, rádi vzpomínáme na dětství a rádi se domů vracíme i v pozdějších letech. Jenže tohle přece není podmíněno tím, kolik lidí nás vlastně vychovává, jak si většinová společnost asi myslí.
Tu správnou pohodu, totiž může s klidem vytvořit i jeden rodič. I on nám může vytvořit takový domov, takovou atmosféru, ve které se nám dobře žije, a máme ho rádi. Naopak – v úplné rodině to mnohdy tak idylické být nemusí. Hádky rodičů, které dopadají na dítě, hádky dítěte s rodiči, rozvody…No…každý si dokáže představit, jak to asi vypadá v takové pravé italské domácnosti. Znám spoustu lidí, kteří žijí s oběma rodiči, a přesto jsem je nikdy neslyšela říct, jak se těší domů, jak se těší za rodiči. Neslyšela jsem je vyprávět, jak je to doma skvělé…A přitom – nemělo by všechno být perfektní, jen proto, že rodina je úplná?
To jsem ale trochu odbočila od tématu, zdá se mi. Tak projeví se na dětech následky? Můžou, i nemusí. Pokud bych to brala opět ze svých zkušeností, vidím kolem sebe spousty lidí, kteří sice nemají úplnou rodinu, ale nějak poznamenaní mi nepřijdou. Možná spíš naopak – víc se snaží, protože ví, že nedostanou nic zadarmo. Nemůžou mít vždycky to, co chtějí a to je naučí skromnosti. Rodiny si váží, právě proto, že ví, jaké to je nemít ten pocit úplnosti. Nemají problémy s učením, všechno si musí dobýt sami a to z nich dělá dobré lidi. Ne to, v jaké rodině vyrůstali. Naproti tomu znám hromadu takových, kteří mají problémy s alkoholem, se školou, inteligence taky moc nepobrali a přitom světe div se – doma mají tátu i mámu. Že bych něco propásla? Nezdá se mi….
Abych zakončila svou cestu světem úplných a neúplných rodin a následcích na milovaných potomcích - přijde mi hloupé házet všechny do jednoho pytle, ať rodiče, tak děti. Někteří jsou takoví, jiní makoví, někteří jsou z úplných rodin, jiní zase ne – ale ne všichni jsou stejní. Není prostě možné říct – ty budeš téměř dokonalý člověk, jen proto, že ti to vyšlo a máš doma oba rodiče. Nelze říct – z tebe vyroste kriminálník a budeš úplně mimo, jen proto, že si celou domu žil jen s mámou nebo tátou. Takoví ti správní hajzlíci, se najdou v obou skupinách, stejně jako „správňáci“, kteří to někam dotáhnou. A není už pak jedno, jestli jsou hrdí dva nebo jeden?