Moudré nemoudrosti

Anotace: Jaký může být život "kočky" v lidské společnosti?

Kočka je tvor hrdý, namyšlený a náladový. Vždy se však můžete spolehnout, že když se chce přitulit, tak se přitulí... Problém však nastává, když už nikdo, kdo by daroval ono pohlazení nezbyde...
Taková kočka tak přijde o duši, krásu a hlavně, o emoce a vášeň...

A bohužel, ona byla zrovna takovou kočkou...
Kočka, co stojí v dešti a hledí do mraků v naději, že ve dne zahlédne slunce a v noci měsíc...
Ale ty mraky jsou neprohlédnutelné, temné a jediné, co jí dokáží poskytnout, je chlad a útěchu kapek vody...
Té beztvaré, bezcitné kapaliny, které život dává i bere... Které symbolizuje obrodu, štěstí, ale i pohromu a smutek...
Mnohdy se tváří, že vše spláchne, ale jinde vytvoří nánosy...

Otočila se a pomalu se procházela po mokré zemi, mokrým listím. Zvuk deště rušily jen poryvy větru. Chladné a přímé.
Přemýšlela. Hodně přemýšlela, o sobě, o jiných, o nikom...
Jednou prostě přijdete ke svému domu a zjistíte, že dveře jsou zamčené a vám zůstane jen pusté prostranství, kde si máte najít nový úkryt.
Problém je, že nikde v okolí nic takového a nikdo není. Musíte tedy jít dál, mnohem mnohem dál a opustit úplně vše, co vám bylo blízké.
Bojovat, tasit ty křehké, stále se lámající drápky.
A pak? Pak zase nic... Naivně si myslíte, že jsem objevili něco nového, ale jaké je pak zklamání, když zjistíte, že je to prakticky ten úplně samý dům a ti samí lidé?

Vřelé pohlazení... Zase těch pár vřelých pohlazení a zavřené dveře... Je jedno, jestli jste si je zabouchli sami, či ne... Fakt je, že jsou zase zamčené a vy ten klíč prostě nemáte...
A zase přemýšlí a putuje... Jde a hledí k nebi...
Zvuk brzd, možná, když je to to "naivní" štěstí, a pak? Pak už nic... Cesta končí...