Chybovat je lidské, odpouštět Božské...

Anotace: A ty máš k Bohu blízko, jsi přece Anděl?

Před přečtením, vkládám odkaz na písničku, při jejíchž tónech jsem psala:

Písnička - http://www.youtube.com/watch?v=gHCGauJmF4E

Text - http://within-temptation.cz/texty/text/66-utopia

Překlad (ne zrovna dobrý...) - http://within-temptation.cz/texty/preklad/66-utopia



Něco mě trápí. Něco, s čím není komu se svěřit. Nebo... snad je, ale já nechci. Těm ne, nikdy neposlouchají. Neposlouchají srdcem...

Tam, někde kdysi dávno, něco proběhlo. Není tomu snad dávno, když se to zdá tak daleko, že jen stěží se ještě dá zahlédnout? Jenže poslední dny je to blíž a blíž. Vrací se to. V myšlenkách, ve snech...

Sny... někdy se mi zdá, že jsem s tou postavou. I přesto, že mé oči nevidí rysy, vím, že ji znám. A je mi s ní dobře. Stává se, že mi připadne něco známého. Jenže kdykoli si to uvědomím, mizí to v mlze. To jsem ještě netušila...

V myšlenkách... Brzy budou Vánoce. Velmi nerada přiznávám, že je ale víc lidí, kterým bych v tomhle čase chtěla dát vědět. Popřát Veselé Vánoce a optat se, jak se mají, zda mě nenávidí, nebo už na mě zapomněli... Zda jsou v pořádku a mají to štěstí, které si zaslouží...

Oh Merline, víc než kdy jindy si přeji, abych měla odvahu. Jenže se bojím. Čeho? Nevím. Odmítnutí, pocitu vnucování? Jak řekli dva muži, které miluji ve svém životě stejně ze všech nejvíc, a v mém srdci zůstanou navždy – můj táta a dědeček – 'Druhou díru do prdele ti nikdo udělat nemůže...'

Vlastně o nic nejde, ale stejně mám strach. Je to proto, že vnímám vždycky víc, než srdcem. Rozepisovat, proč je pro mě realita jen součástí mého života, by bylo na dlouho. Kdysi ve mně přetrvával pocit, že jsem jiná, vyjímečná. Teď je mi jasné, že to tak není, i když bych chtěla, aby bylo... Všechna moje 'vyjímečnost' spočívá v mém vnímání světa. V tomhle jsem o krok napřed před dnešním světem. Nebo o krok pozadu. Tohle kdysi bylo, ale lidé to zapomněli. Milovat je pro většinu jen slovo, sloveso od termínu Láska. Ale já vím, že to tak není, ba co víc, cítím, jak to je. To je pro mě důležité. Zřejmě mám podivně seřazené priority.

Dnes jsem otevřela oči a věděla jsem, kdo je ta postava ze snu. Byl to Angel... Vždycky říkal, že není andělem, ale pro mě jím byl. Vlastně pořád je. Zanechal v mém srdci otisk toho svého a tak to zůstane navždy. Tolik bych mu chtěla říct, jak mě to všechno mrzí. Možná se to nemuselo stát, ale já jsem to tehdy viděla jako nejlepší řešení, myslela jsem si, že mu tím ublížím nejmíň. Můžu si jen domýšlet, jak jsem se mýlila, když jsem četla poslední SMS...

Celý můj svět, ne jenom realita, je obehnán silnou zdí. A když do něj někdo vnikne, ať už s mým svolením nebo bez něj, stává se jeho součástí. Už pro mě není tím, kým býval pro všechny a dřív i pro mě...

Jenže můj svět je moc mladý, chaotický a neuspořádaný. Zabírá celou mou existenci. Potřebuji věnovat příliš mnoho času na jeho běh a nezbývá síla na to, věnovat jí někomu dalšímu. Zřejmě proto nemohu mít přátele a nesmím milovat...

Nebo alespoň zatím. Nejdřív se musím naučit, jak se s někým o ten svět rozdělit a sdílet jej s ním, a pak přijde ta nejdůležitější část. Najít někoho, kdo o to bude mít zájem, před kým nebudu mít obavy z výsměchu a z nezájmu. Možná, že ten čas nepřijde nikdy. Ale já pevně věřím. Nedokážu a také nehodlám se svého světa vzdát. Život v realitě je pro mě příliš nezajímavý a omezený.

Takže. Ani nevím, jestli se někdy tohle dostane ke správným očím a k tomu správnému srdci. Ale jestli se ten, pro koho jsem tohle vše napsala, dočte až sem, chci, aby tady, na konci pochopil, že nežádám lásku, ani cit, protože si jej nezasloužím, zvláště od člověka, jako je on. Ublížila jsem andělu, a to je sám o sobě trest největší. Chci jen odpuštění...

Black Angel...
My Angel...
I'm really sorry for everything, I've done to You...
Veselé Vánoce...