Mám kamaráda

Mám kamaráda (nazývám ho tak s hrdostí a pevně doufám, že i on to cítí stejně), který tak jako my ostatní sedává před svítící obrazovkou, čte myšlenky i nemyšlenky a sám občas přidá svou hřivnu na modré stránky.

Někdy jsou jeho dílka vážná k zamyšlení, někdy trochu nevážná, někdy se prohýbám smíchy. I v časech, kdy my ostatní píšeme nostalgické, smutné „dojáky“ on dokáže vyloudit úsměv svými „neliterárními“ poklesky (tak nějak to ostatně hodnotí on sám).

I v dobách vánočních,silvestrovských a jinak svátečních se nenechá dohnat splínem a když se podívá kolem sebe, vidí svět barevnými brýlemi.

Když prší a my „básníci“ lkáme nad olovem na obloze a slzami nebe, on vidí kapky života a úsměv v kalužích, když napadne sníh a já hartusím na náledí, on s úsměvem vítá zrcadla země a pozoruje srandovní babičky na sáňkách…

Závidím mu jeho věčný optimismus a zároveň jsem šťastný, že mi dopřává trochu jej ochutnat, popít, přivlastnit si …

Mám kamaráda a vážím si ho díky jeho nezdolné dobré náladě a schopnosti pomáhat křehkým dušičkám okolo sebe, díky jeho upřímnosti a charakteru. A tímhle malým povídáním bych mu chtěl poděkovat za sebe, za Levanduli, za Lucku, za Bíšu … za nás všechny.

Díky Gabkine!