Vyhynutí lidstva

Anotace: Takový vtipný poznatek, jenž vyprovokovala další z mých nepochopitelných pohnutek mysli... :)

„Proč mi nezavolal? Proč nikdy nemáme sex, jako ve filmu? Proč není taková romantická duše, jako v ženském románu?“ Proč, proč, proč?, ptám se neustále sama sebe i svých kamarádek. Pořád shledávám na svém milovaném nespočet chyb. Nedělá tohle, neumí támhleto. Ačkoli jsem přesvědčena, že je to ten pravý, neustále cítím chvění v břiše a tluče mi srdce, jako o závod, jen se na něj podívám, můj mozek nepřestává pracovat a hledá na něm všemožné chyby. Proč? Kdo nastavil lidem do hlavy vzorce, jak by onen pravý muž měl vypadat, jak by se měl chovat a v neposlední řadě, jak by měl milovat?
Odpověď není nijak složitá a nemusíte po ní bedlivě pátrat. Za všechno mohou média, která nám neustále prezentují dokonalé páry ve filmech. Páry, které se bezmezně milují, dávají to patřičně najevo, jejich polibky jsou plné něhy a lásky, o sexu ani nemluvě a muž je nenapravitelný romantik, jež své přítelkyni neustále volá, píše sms a pravidelně jí posílá květiny. Nejspíše každé ženě při sledování takovéto romantiky zvlhnou oči dojetím a ne zřídkakdy její mozek začne pracovat s otázkami, jestli její vztah je ten pravý, když nesplňuje veškeré požadavky z filmu. Ve chvíli zapomíná na všechna romantická gesta, o která se její přítel snaží (ačkoli se za romantika nepovažuje), která jsou originální a znázorňují lásku, jež k ní její milovaný cítí. Pokud je záměrem filmařů rozbíjet fungující vztahy, svůj cíl neminuli.
Nesmíme však opomenout ani ženské romány, kde hlavní hrdinka chová platonickou lásku k muži, který si ji vůbec nevšímá, avšak okolnosti je nakonec stejně svedou dohromady. Nebo má naopak vztah s pěkným průšvihářem, ale stačí pár zamilovaných gest a zapřísáhlý sukničkář se jako mávnutím kouzelného proutku mění v oddaného manžela. Nevím, jak vám, ale mně se nikdy nestalo, že bych si po přečtení románu řekla: „Já mám takové štěstí, protože má druhá polovina je mnohem lepší, romantičtější, oddanější, krásnější, chytřejší, vtipnější, prostě dokonalejší, než muž, kterého autor v knize prezentuje.“
Všechny víme, že vztahy ve filmech či knížkách nejsou skutečnými. Filmový polibek se točí několikrát a jsem si jistá, že o skutečně procítěné políbení se jedná velmi zřídka. O milování ani nemluvě – herci jsou nervózní, režisér je šteluje ze strany na stranu podle světla, aby „to“ na kameře vypadalo, co nejlépe a nakonec si všichni oddychnou, že „to“ mají za sebou. V románech se nesetkáte ani s těmi herci, jedná se pouze o výmysly, fantazijní představy, které si autor vysnil. Tohle všechno moc dobře víme, neustále (a velmi rády) kdekoho poučujeme, že život není film či kniha, takže bychom se neměly řídit radami v nich uveřejněnými, ale přesto tlaku z oblasti médií podléháme. Čím to je? Jak je možné, že se necháme tak snadno zmást? A kam tohle všechno vlastně může vést?
Nemohu vám říci, proč nás média tak ovlivňují, protože ačkoli jejich tlak pociťuji sama na sobě, vážně si nejsem vědoma, proč tomu tak je. Jediná otázka, která mě k tomuto tématu napadá je, kam tohle všechno až může zajít? Kam nás, lidstvo, můžou primitivní knihy či filmy zavést? Je možné, že za pár let nás ovlivní natolik, že nebudeme spokojeni s žádným mužem, se kterým se rozhodneme vstoupit do vztahu, jelikož na každém shledáme nějaké chyby (což není nijak zvláštní vzhledem k tomu, že člověk je osobnost mající různé vlastnosti a chování), a tak bude po světě chodit miliony svobodných mužů a žen, kteří nebudou schopni dát se dohromady? Nezapříčiní nakonec tyhle nesprávné představy o správném muži vyhynutí lidstva jako takového?