Na kolena

Je mi skoro 24, měl bych vést lidi, rozdávat radost, sršet humorem a planout zářivou energií jako hořící pochodeň. A zatím skomírám jak jiskra žižlající v uhasínajících kamnech. Chtěl bych se skrýt za maminčinu sukni. Potřebuji se opřít o někoho jako o pevnou zeď. A zatím churavím, moje kdysi brilantní mysl sesychá jak listy na podzim a tělo skvělého atleta je sraženo na kolena tíhou jakou nepoznal ani obr Atlant, nesoucí celá nebesa. Chronická bolest, zvláště, když se neví o co jde, je strašný prevít a přitiskne na zem i nejsilnějšího člvěka.