Jaký to má smysl?

Anotace: Úvaha napsaná za jednoho teplého letního večera. V den, kdy lidé o něco přicházejí a dál už to znáte sami...

Někdy mě děsí, kolik má člověk okolo sebe věcí, které nepotřebuje. A pak je tady jedna, za níž by dal život a nemá ji. Tento svět mi přijde podivný. Přijde mi jiný než by měl být.

Přijde mi, že se lidé honí jen za tím být co nejlepší. Být správný. Správný, čestný a slušný, třeba i dobře vypadat a to hlavně před sousedy. Všichni žijeme podle nějakých přihlouplých pravidel.
Je mi smutno z toho, že spoustu věcí děláme jen proto, aby jsme obstáli ve společnosti, nedostali výprask od rodičů nebo černý puntík od učitele. Proč to děláme?
Jako kdyby se zraky všech lidí uply jen na to, co máme, co víme, kolik máme peněz a jakou máme pověst. Nikoho nezajímá jací doopravdy jsme tam uvnitř, o čem přemýšlíme, když si broukáme, jak zní naše modlitba.
Obrovský dav lidí jde stále stejným tempem kupředu, jde za dokonalostí, ale ve skutečnosti stojí na místě a možná už jim mnoho věcí uniklo. Ti lidé jen tupě zírají před sebe a neohlíží se. Zastavte se a budete stát sami. A tak stojíte uprostřed šíleného proudu lidí. Ale teď už nemluvme o lidech. Stali se z nich stroje. Jako stroje žijí a jako stroje se k sobě chovají. Jsou neohrabané, strohé a tupé. Jejich kroky stejně dlouhé, tváře bez úsměvu a nemrkají. Jejich oči už dávno zejí prázdnotou, ztratila se z nich touha žít. Dokážete si představit, jak chladné je jejich objetí?
Stojíte a cítíte se tak nepochopeni a osamoceni jako kdyby jste nepatřili mezi ně, jako kdyby jste snad nikdy nebyli člověkem. Nikdo se za vámi neotočí. Jste tam docela sami. Míjí vás tisíce šedých strojů tupě zírajících před sebe. Můžete křičet, ale jedinou odpovědí budou jejich kroky. Raz dva.
Jak je ten svět ubohý. Chtěla bych udělat spoustu šílených věcí, které by se těm směšným pravidlům a zásadám slušného chování pěkně vysmáli. Jsou věci, o kterých se nemluví. Dokonce se ani nepíší do deníčků. Už jen proto, že slova někdy jakoby neexistovala.
Nejraději bych po hrstech nabrala své ubohé zbytečnosti, které mě obklopují. Jediné, co mají je místo na mém stole. Jejich cena a význam se vytratily. Mám na ně zlost. Je zvláštní mít zlost na neživé věci. Chtěla bych na ně zařvat, ať se seberou a jdou pryč. Oni ale budou dále zírat do prázdna a chytat prach. Spousty prachu. Jen tu sedí a zabírají místo pro věci, které bych si tak zoufale přála mít.
Zdá se mi, že vše, co jsem dokázala a dělala, bylo směšné. Když jsem zjistila, že člověk nemůže být šťastný jen kvůli těm hloupým pravidlům, nevím, kam ti lidé jdou...?
Stojím a nechápavě sleduji ten proud strojů, ať klidně ztratím čas. Já nechápu kam jdete, když ne za štěstím.