Kolem dokola okolo kola

Anotace: Jakým způsobem člověk dochází k tomu, co udělá.

Kolem dokola okolo kola.

Crrrrr, zvoní budík. U někoho to jsou příjemnější zvuky, jako třeba nějaká uchu lahodící hudba. No ale každý z nás tyto zvuky nemá zrovna moc v oblibě. Vstávej člověče, čeká tě spousta práce! A ještě by se tak krásně spalo. Jedná se asi o jeden z nejhorších a nejotravnějších okamžiků našich dnů. Někdo si to udělá šikovněji: nastaví si budík o chvíli dříve. Potom po jeho zazvonění si klidně může takovou půlhodinku spokojeně pochrupovat a zvonění posune. Jenže ona ta půlhodinka uteče dřív, než bys štěk, no a další zazvonění a tentokrát už musí chtě nechtě vstát.
Dobře, tak jsme se tedy konečně vyhrabali z té útulné postýlky, odachjovali, prokleli všechny své pánbíčky, a co dál? No asi se nebudeme dvakrát rozmýšlet, navíc po ránu to kdekomu moc nemyslí, a vystrnadíme ze sebe nějaké tekutiny, umyjeme se, jiné tekutiny zas do sebe nalijeme, a něčím to zakousneme. A co nevidět už musíme chvátat pryč z domu, do zaměstnání, nebo my mladší a nevycválanější, do školy. Pokračujme potom tak jako všední pracovní den člověka, který velkou část dne stráví ve své práci, kde ho může, ale taky nemusí, potkat něco zajímavého, nakonec však stejně přijde domů, kde mimo jiné zase něco zakousne, provede si třeba tu nezbytnou hygienu, a tak dále, a v dnešní době, určitě, jakkoli má volnou chvilku, zasedne ke svému počítači a připojí se ke skoro „posvátným“ informačním kanálům internetu. Je v tom zažraný až po uši a ne ho od toho odtrhnout. Pochopitelně, tam člověk může dělat věcí, o tom se snad nemusím rozepisovat. No už je zase noc, a člověk jde spát a pokračovat ve svých sladkých snech, ze kterých příští ráno bude tak nemilosrdně vyhozen.

Proč tady tak popisuji běžný život běžného člověka? Když si to tak přebereme, jsou nějaké činnosti, které pravidelně každý den děláme, a už ani nevíme proč je děláme, nebo aspoň si to neuvědomujeme. A dost možná, že to ani nechceme vědět. Říká se tomu rituály nebo taky zvyky. Nemám však na mysli ty magické, to je kapitola sama pro sebe. Od těchto rituálu můžeme nanejvýš očekávat vlastní uspokojení případně uspokojení těch, kteří s tím mají co dočinění. Máme to už tak hluboko zažrané pod kůží a v neuronech našich mozků, že jsme přesvědčeni, že to je naprosto správné a neřkuli nutné. Tak většina z toho je prospěšná, někdy jde vlastně o zachování zdraví a života. To jsem ale vyjmenoval jen málo z nich. Někdy to mohou být de facto úplné zbytečnosti, třeba to neustálé brouzdání po internetu, dále pak neustálé sledování televize, chození někam na diskotéky, a spousta dalších věcí, což se taky hojně vyskytuje. A toto děláme pořád, pravidelně, bez opodstatnění. Vás by to nezačalo někdy nudit? Celý každodenní život může člověka nudit. Jak to ale všechno vzniklo?
Původně to asi vše mělo nějaký dobrý účel, a tak jsme to začali provádět. A jako že ten důvod k tomu byl pořád, a činnost se nám líbila, dělali jsme to dál a dál, znovu a znovu. A on ten náš mozek je někdy taková potvora, že si zkrátka na takové opakované věci zvykne a dělá to automaticky. Když jsme líní si něco jiného vymyslet, tak proč ne? Je to celkem přirozené.
Z toho může vyplynout, a teď se to týká hlavně využití volného času a jeho skloubení s pracovním, jedna věc. Jeden den si nějak rozvrhneme činnosti, třeba že v tu a tu dobu si prohlédnu ty a ty webové stránky, přečtu tyhle knížky, v jinou dobu se zase půjdu projít, navštívím třeba nějaké své přátelé (ještě si naplánujeme, které), další dobusi udělám tyto domácí úkoly, a tak podobně. Příští den není důvod to udělat jinak. Změna je život, ne? Ale podle výše uvedeného principu asi budeme mít tendenci to udělat přesně stejně, a vězte, že s něčím takovým mám zkušenosti. Jsme jako roboti neschopní se vytrhnout z předem daného (naprogramovaného) schématu a vytvořit si něco „vlastního“. Asi nejhorší to je v případě, kdy pracovní činnosti máme zařazeny na poslední chvíli, pozdní hodiny večer, protože si předtím myslíme, že je na to spoustu času. Co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek.

Kdo ví, jestli to všechno nedojde jednou k tomu, že všechny naše myšlenky, pocity, ať už jde i o nějaká nejskrytější přání, budou ritualizovány, a každá bude mít svůj přesný čas, kdy budou provedeny. Žádná spontánnost, z čehož vznikají ty nejzajímavější věci. To se těmi roboty staneme doopravdy. Jaký to nicotný život.