Trochu retro

Anotace: Neberte to prosím jako lezení někomu do soukromí.

Zdravím Tě, možná jsi sem zabloudil omylem, možná ze zvědavosti, možná cíleně, ale nerada bych si fandila. Nechci Tě zdržovat, je tu mnoho jiných, zajímavějších věcí ke čtení. Možná se ptáš, co sem přivedlo mě, co mě přimělo začít psát. A jsi si jistý, že to má příčinu? Ano, všechno musí mít svou příčinu, svůj počátek, svůj konec. A co je vlastně mezi tím? Nic. A nebo něco. Podle toho, jak si svéprávný Homo Sapiens ráčí vybrat.
No, a já jsem si vybrala, že se ze smutku a bolesti vypíšu. Pomáhalo mi to. Vždycky. Už jako malá holka jsem si do malého modrého deníčku se stříbrným klíčkem psala co mě trápí, proč se neusmívám, po kom se mi stýská... Ne, neboj se, kecám, nechci být sentimentální a krmit Tě tu nějakými bludy. Psala jsem na všechno. Malý lístečky, co jsem škubala dědovi z notesu, víka papírových krabic, zadní strany použitých kancelářských papírů. Bylo mi nějakých osm- devět let. Pak někdo, už nevím kdo, moje počmáraný papírky a krabice našel. Bylo mu z toho smutno, z pocitů, který vyzařovaly prostřednictvím modrého inkoustu z malého dítěte. Holčiny, která by měla mít plnou hlavu naivních přání a touhy po budoucnosti. Místo toho, se zvědavec dočetl o smrti, beznaději, cestě bez cíle. Sama nevím, kde se to ve mně, coby předpubertálním děcku, vzalo.
Pak se dlouho nic nedělo, prostě na západní frontě klid. Neříkám, že nebyly problémy, bolest, smutek, to by snad ani v obyčejném lidském světě nebylo možné. Jen to prostě nebylo tak nesnesitelné, dalo se celkem v pohodě žít a to bychom nebyli my, pohodlní Češi, abychom se přiměli k velkým činům a zvratům, pokud to není nezbytně nutné. A tak jsem nepsala, téměř celou pubertu jsem líně kašlala na slova, která ve mně dřímala kdesi uvnitř.
Čekala na okamžik, kdy se probudím, kdy nebudu vědět kudy kam s náhlým přívalem obrovské beznaděje, slz a stesku po duši, která mě dokázala tolik zahřát u srdce a přivedla mi do hlavy vzpomínky, pro které stojí za to žít. Ano, v těch chvílích, nehledě na to, že přicházely poměrně vzácně, jsem skutečně žila. Dýchala všemi póry celého těla. Milovala jsem, a miluji stále, jinak bych to ani nebyla já. Stále věřím.

***
Náhlé zabušení na dveře mě vytrhne ze zamyšlení: "Jo, mami, neboj se, už zhasínám!" ...Ale stejně by mě zajímalo, komu tenhle deník patřil...