Kdo jen ten kluk?

Anotace: Jednoho rušného dne...

Nestihnu to! Za pár minut mám být na druhé straně Prahy a já pospíchám, seč síly stačí. Míjím lidi neuvěřitelnou rychlostí. Celý dav mi splývá v jednu černou skvrnu. Chybí mi tu nějaká barva, nějaké to oživení.Co je na tom moderního obléct se od hlavy až k patě do černé barvy? Přijde mi to teď takové smutné. Jako bez života…
Už ho vidím. Vchod metra. Ještě pár metrů a budu zase o krok blíž k vytouženému cíli. Ovšem jestli se proderu mezi skupinkou černošských cizinců a žebrajících somráků. Nemůžu si dovolit ztratit ani minutu. Snad to tak,ale nedopadne, jak tak koukám, spěchají všichni. ..
Počkat, krom toho kluka, co sedí před na půl zbořenou ziďkou a pokuřuje startku. Vypadá sklesle. Dneska už pořádně fouká, divím se mu, že si na odpočinek nevybral teplejší místo. Všiml jsem si, že mu po tvářích tečou průsvitné kapky. Nebudou to ani kapky potu či deště, ale ty nejvíce paradoxní z nich. Jsou to snad slzy štěstí nebo smutku? Podle chlapcova výrazu to vypadá na druhou možnost. Vypadá jako osiřelé ptačí mládě, kterého nechala matka na pospas osudu. Někoho mi až nepříjemně připomíná, jen vylovit ze ztrouchnivělé paměti koho…
Snad nějaký problém ve škole. Vypadá minimálně jako průměrný inteligentní kluk. Třeba od rána do večera tvrdě dře, aby jeho výsledky byly co nejlepší. Však odměna ne a ne přijít. Prochází ročníky s odřenými uši. Žádná vyznamenání ani úspěchy v širokém spektru středoškolských soutěží. Chce bát doktorem, filozof nebo strojní inženýr? Jestli bude takhle pokračovat, skončí na pracovním úřadě jako evidovaný, a bude si přivydělávat občasnými brigádami. Však neboj, štěstěna je vrtkavá a i na tebe může vykouknout z rohu pokoje životní šance, nedřel jsi jen tak do vzduchu…
…Skoč, skoč, no tak skoč!...
Co když má však nějaký problém doma? Matka zaneprázdněná úřednice a otec naprosto flegmatický dělník, co odchází do práce až po pár pivkách. Chtěl by si s nimi občas jen tak poklábosit, ale nemá šanci. Ač to nikomu neřekne, a snad si to ani nechce přiznat, i jemu chybí občasná pochvala od mamky, za cokoliv. Za to jak maká ve škole, i třeba za to, že vynes koš, i když službu měl teď táta. Jenže to se už bere jako samozřejmost. Slovo, které ho vytáčelo. Už jen proto z něj bude dobrý rodič, pokud nebude jako otec s matkou, zákonitě musí být rodič dobrý…
…Skoč, skoč, no tak skoč!...
Neztratil, ale lásku? Člověka, pro kterého by dýchal a snesl mu i mrak, z těch nejvyšších oblačných šelfů? Chtěl s ní trávit všechen svůj čas,dát jí svůj nejoblíbenější svetr. Bohužel byla ve špatnou dobu na špatném místě a pověstná jiskra přeskočila a na někoho třetího. Snad by to ještě nic neznamenalo, kdyby on, ale nebyl packal. Neměl co nabídnout, proto snad zůstává na dále opuštěný jako dvoumetrový menhir v písečné poušti. Slunce na něj praží, a ač touží po vodě, nedostává se mu jí. Jenže i na poušti jednou za prší…
…Skoč, skoč, no tak skoč!...
Proč, ale muselo být, ale ublíženo jen jemu? Co když to byl on, kdo někomu zničil život a výčitky mu teď ohlodávají poslední část jeho dobrého já? Využíval lidi ve svůj prospěch, a ani tolerance nebyla jeho silná stránka. Sobeckost, povrchnost i vypočítavost, to bylo to, co z něho udělalo trosku, a on teď v ruchu města prosí za odpuštění a dychtí po nové šanci. Nikdo ho ale nevnímá, nedivím se, každý pospíchá a nevnímá, že může jít i jeho přítele. Modli se a doufej, život by měl být spravedlivý, tak v to věř. Naděje umírá poslední.
…Ještě kousek!...
Potřebuje dávku? Peníze už žádné nemá, mobil i kolo již prodal. Od matky s kapesným počítat nemůže, ví na co to potřebuje. On ví moc dobře, že nesmí. Problémy takhle řeší jen ti největší slaboši ze všech. Jenže potřeba těla je silnější než jeho zásady. Není to příjemné, dívat se na dvouhodinový třes rukou či drkotání zuby, v tom lepším případě. Křeče do břicha jako průnik břitvy se zdají být nekonečné. Máš ještě čas kámo, přestat můžeš vždycky, když ti někdo pomůže a já vím, že někdo takový je!...
…Dobře,moc dobře. Teď zavři oči…

Přistihl jsem se, že stojím na místě a dívám se na kamennou zíďku. Už je pozdě, schůzku jsem prošvihl, ale je mi to momentálně jedno. To jsem přesně potřeboval, vypnout a jen tak nechat myšlenky po proudu volně plynout. Jenže, kde je ten kluk? Přede mnou je jen polorozbořená zeď, co se mezi architektonické památky nejspíš řadit nebude. Pravda, nebudu podávat zkreslené informace. Přeci jen někdo tam byl, ale pochybuji, že městský holub řeší podobné věci. Divné, ještě teď tu ten kluk byl a je fuč. Tělem mi projel strach, už vím koho mi tak nebezpečně připomínal. Ten kluk byl podobný mě. Ruce se mi začaly třást a zuby drkotat. Radši půjdu. Půjdu pomalu, už mě čas netlačí. Teď budu pánem svého času. Vezmu to domů tou nejdelší oklikou jaká je možná. Chci si naposledy ještě prohlédnout má oblíbená místa. A ten vysoký most? To už bude jen třešnička na dortu…
… Dokázal jsi to.Jsem na tebe pyšný, ty slabochu….