Vratký život

Anotace: z vlastního života...

Je večer. Je tma a já mám čas se pořádně zamyslet nad nejbližšími minulými dny. Předem nevím, co napíši, nevím, jak to chci napsat, jakou formou, jen vím, že to musím udělat. V hlavě mám pořádný bordel a trápím se. Prožil jsem si asi nejhorší večer svého života. Možná si říkáte, že je mi patnáct, že jsem mladý, že toho zažiji ještě hodně. Možná máte pravdu. Ale možná taky ne…
Píši teď ze subjektivního pohledu, je to vlastní úvaha, domněnka, tak mě neberte z slovo. Vždycky jsem si myslel, že smrt je hrozně daleko. Nemluvím jen o své smrti, ale, toto se píše strašně těžce, i o smrti svým příbuzných. Nikdy jsem nebyl na pohřbu, nikdy mi neumřel nikdo blízký, koho bych si pamatoval, nebo měl k němu nějaký větší vztah. Nevím, jak se v takových smutných chvílích chovat, nejsem od života připraven. Naštěstí. Ale, nedejbůh, kdybych byl, uvědomoval bych si některé situace, které mě nyní ani nenapadly. Stále jsem si myslel, že smrt je daleko, že se mě ani nikoho z mých blízkých netýká, ale není to pravda. Je všude okolo nás. Čeká a číhá, kdy se jí naskytne příležitost k úderu. A pak už z nebožtíka zůstanou jen slzy v očích pozůstalých. Proč myslím na takové věci? Protože jsem se nedávno málem oblékl do černého a vzal do ruky kosu….
,,Za vším hledej ženu!“ řekl kdysi někdo a měl převážně pravdu. Nemyslím to tak, že ženy jsou nějaké bestie, co ničí mužům životy. To určitě ne! Ale muži kvůli nim, kvůli lásce k nim, dělají věci, které jsou proti jejich vyznání. A já nejsem výjimkou.
Jedna dívka bydlící v Praze se do mě zamilovala, aniž by mě kdy viděla jaksi na živo, aniž by znal můj ústní projev, aniž by znala moji povahu. Neskrýval jsem, že se mi líbí. Psala pěkné věci a vůbec, zdála se mi jako fajn holka. Zarazilo mě ovšem, když mi jednou napsala, že mě asi miluje. Pozastavil jsem se nad tímto faktem v duchu si říkal, že to nemůže být pravda, jak se někdo může zamilovat do někoho jen přes slova na icq a e-mail, jen přes pár vět prohozených v mobilu, jen přes několik fotek? Chvíli jsem seděl v křesle a přemýšlel. Nevěděl jsem, co mám odepsat. Jestli jí nemilosrdně napsat, že to nejde, že mám holku tady v Brně, že se neumím zamilovat, aniž bychom se znali, nebo radši trochu zalhat, nechat tomu volný průběh, a napsat, že ji tak miluji. Nechtěl jsem jí zlomit srdce, a tak jsem se odhodlal k druhé verzi. Nevěděl jsem, jak to bude pokračovat, ale říkal jsem si, že se přece nemůže stát nic hrozného, že se ani neznáme.
Takt to běželo přibližně dva měsíce, když jsem se rozhodl jí napsat pravdu. Pravdu, kterou ona nechtěla slyšet, a pravdu, kterou jsem vlastně ani nechtěl napsat. Proč taky? Všechno dobře klapalo, nic špatného se nestalo, jenže v hlavě mi pořád hlučel hlas, asi špatné svědomí, abych to radši ukončil, než se stane něco neočekávaného. Zmáčkl jsem ester, zpráva se poslala a neštěstí bylo na světě. Zjistil jsem, že ona dotyčná to brala opravdu vážně, znamenal jsem pro ní hodně, byl jsem to, pro co ona žila. Jenže co uděláte, když zjistíte, že to, pro co byste dali vlastní duši, o vás vlastně ani nestojí? Odhlásila se a nastalo ticho. Zlověstné ticho a s ním i nepříjemné pocity. Byla noc,a tak šel spát.
Druhý den jsem objevil nový e-mail. Zamrazilo mě. Poslal mi ho její brácha, který v něm psal, že dostala srdeční zástavu, že má třikrát operovaný srdce, takže ho má slabý, že ležela jako tělo bez duše ve svém pokoji, a nebýt jejích psa, který do onoho pokoje dotáhl jejího bráchu, mohl mi dnes posílat parte. V tom okamžiku jsem začal úplně jinak vnímat svět. Nejen svět, ale hlavně život. Domníval jsem se chybně, že je pevný, že zítra bude určitě taky den. Bude, ale možná už ochuzen o někoho, kdo do něho dříve patřil. Je vratký jako dřevěný mostek ve vichřici, stačí malá chyba, jedna sekunda, a celý zbytek života náhle zmizí z budoucnosti, všechny sny a plány se vypaří jako pára nad hrncem a ostatním, kterým na dotyčném záleží, zůstanou jen oči pro pláč.
Pokud bych si měl přát jednu věc, tak hodně zdraví celému světu. Už vždycky pro mě budou nejdůležitější dvě slova…,,Hodně zdraví!“…