Zpověď

Anotace: Moje rozpoložení nálady jednoho tichého, slunného dne...

Člověk naznačí a mnohdy i nevědomky, lidé si toho ale všimnou a potom už je pozdě vycouvat…
Všechno dobré i zlé se na člověku projeví – v chování, oblékání, řeči, ve všem. To by musel být dobrý herec, aby zamaskoval svoje pocity. Jde to vůbec? Zbavit se všeho, co nás trápí, co nás povzbuzuje, co nás ničí a svazuje, co nás rozněžňuje…

Mé srdce, vědomí, duše, myšlení, povědomí, snění tápe. Tápe ve tmě. Ne, v prostoru plném světla, tak jasného, tak zářivého, tak příjemného, až se z toho motá hlava. Mám strach. Tápat ve světle… Mám strach, jestli ano či ne, jestli vůbec někdy… jestli vůbec ano…?
Pak nezbývá jen doufat. Doufat a bloumat a vznášet se v závratných výšinách, v nebesích, v krajině nejskrytějších snů. Ale sny se liší od skutečnosti. Sny se málokdy splní. Jestli vůbec kdy… Je vůbec dobré snít a dávat si tak falešnou naději, nechávat se prostoupit tou nejpříjemnější a nejúžasnější energií, která se v člověku dokáže nahromadit? Předávat všem kolem něco ze svých napůl zasněných úsměvů, pohledů… Nebo se trápit, mučit a nechávat sžírat vnitřní nejistotou, vlastní touhou, nesplnitelnými sny, vzdát se před bitvou, vzdát se úplně všeho, vzdát se naděje…
Nevím, tápu a doufám.
Všechno se mi zdá nové… Snad mi někdo vyměnil oči, vtiskl jim jiný názor na krásno, na ten šedivý a pochmurný svět kolem nás. Jako přes růžové brýle. Ne. Někdo změnil způsob mého vnímání, někdo do něj vstoupil, jen na okamžik, ale i to stačilo. Někdo do něj vstoupil a pak zase odešel. Zanechal za sebou stopy, zmatek v mé duši. Nevědomky, neúmyslně, nenásilně.

Ptáš se kdy? Neznám minutu, hodinu ani den. Nač to?
Ptáš se jak? Nač to?
Ptáš se proč? Nač to?
Neptej se. Jsou otázky, na které jsou slova příliš málo. Jsou otázky, kdy slova zničí vše krásné. Jako symbolismus. Vyslovit v poesii přímo to, oč běží, znamená zničit všechen půvab básně.

Připadám si jako pokrytec. Ale kdo nepoznal, nepochopí. Kdo nikdy v životě nepoznal, nedokáže pochopit, i když lidská fantasie je nekonečná. To je má omluva… Dokud jsem neměla ani tušení, nemohla jsem rozumět. Snad mi to odpustí…
Nezbývá než doufat.
Lidská duše je příliš křehká, aby se bránila všem vnějším vlivům. Ty přicházejí, proniknou do ní a zase odcházejí. A člověk, aniž by to věděl, aniž by si to uvědomoval, se začne měnit. Někdy málo, někdy od základu… A to jsem si zakládala na sobě, na svém já, na svých názorech, neměnných stanoviscích… Hle, jak lehce jsem o vše přišla. O svůj klid, o svou smutnou náladu, o svůj lehce ironický přístup k životu.
Stačilo zasít semínko slunečních paprsků a mrzutý, zadepkovaný pesimista se začal zbavovat své tvrdé, nepřístupné slupky, svého stoického klidu, svého cynického nadhledu.
Člověk se mění. Není to deštěm, kdy andělé pláčí nad naším světem, není to jarem, kdy se vše probouzí opět k životu, není to zimou, kdy vše umírá, odchází. Je to lidmi kolem. Jejich deštěm, jejich jarem, jejich zimou.
Pohledem, úsměvem, slovem, dotykem…