Ten, který znal pravdu — 3. kapitola

Ten, který znal pravdu — 3. kapitola

Zastávka v Dolních Čmelákovicích byla opravdu hodně malá, stejně jako celá vesnice. Měla ale jedno velké, nezvratitelné plus – drobnou, nicméně dobře zařízenou cukrárnu pro všechny cestovatele i místní. Obsluhovala tu tlustá dívka s dolíčky ve tváři, v bílé zástěře, pod kterou měla krátkou sukni a triko s hlubokým výstřihem, v němž při každém pohybu poskakovala dvě obrovská ňadra. Úchvatný pohled, kvůli kterému se zde scházeli muži z širokého okolí. Ani Mona Lisa by nepřilákala tolik návštěvníků.

Graham se usadil venku k jednomu ze stolů se slunečníkem. Tlustá dívka k němu překvapivě čile přiskotačila: „Co si dáte?“ zašveholila s lístečkem v ruce.

„Espreso,“ odvětil Graham.

„A co k tomu?“

„No,“ zaváhal, „co máte?“

„Zmrzlinové poháry sedmi příchutí, ty v tomhle počasí hodně letí, pak pusinky, pralinky, marcipán, mandlová cigárka, jablečný závin, perníčky, broskvovou kapsu, laskonky, ovocné košíčky, vanilkovou roládu, rakvičky, jidáše, indiánky, štafetky, skořicové šneky, jablka v županu, větrníky, koláčky, tiramisu, tvarohové řezy, jahodové želé, ledové suflé, palačinky, muffiny, sušené a kandované ovoce, plněné trubičky, lázeňské oplatky, karamelové sušenky, linecké pečivo, Sacher, jahodový, rybízový, banánový, jablečný, broskvový, meruňkový, malinový, ostružinový a švestkový dortík,“ odpočítávala na prstech. „A ještě trdelník,“ dodala.

Graham na ni hleděl s pootevřenou pusou. Takový výběr neměli ani v největší cukrárně hlavního města! Nejraději by ji požádal, aby mu celý seznam vyjmenovala ještě jednou, protože by nejraději ochutnal všechno. Snad až na ten trdelník, netušil, co by to mohlo být. „Tak prosím, jednoho indiánka, tiramisu, čokoládový řez, rybízový a malinový dort. A ty karamelové sušenky sebou. Děkuji.“

Dívka si objednávku zapsala a při každé položce se její úsměv rozšiřoval. „Stále říkám, že trocha cukru ještě nikoho nezabila. Konečně někdo, kdo mi rozumí,“ zasnila se na okamžik a pak rychle odběhla dovnitř.

Jestliže měl Graham slabost, byly to sladkosti. Byl mlsný. Chystal se vše, co si objednal, sníst úplně sám. Špatně mu nebývalo, trénoval od raného dětství. Už jako malý si dokázal během patnácti minut poradit s dvěmi tabulkami čokolády, přičemž poté pátral po třetí. Nikdy neměl dost. Prakticky žil jen ze sacharózy, což je velmi nezdravé, jak sám dobře věděl. Ale stejně jako jeho matka, se nestaral o následky. Chutnalo mu. O rodičích Grahama se však více zmíním až jindy.

Tři čtvrtě hodiny později, s indiánkem, tiramisu, čokoládovým řezem, rybízovým a malinovým dortem v žaludku (vše řádně zalité přeslazenou kávou), se cítil opravdu šťastný, alespoň dle možností. Ani nadcházející cesta se už nezdála tak strašná jako ráno. Mocný cukr se postaral o lepší náladu a příval nové energie, která by snad mohla stačit i do Kramazova. Okamžik zvažoval, jestli neochutnat i palačinky, ale pravděpodobně by mu ujel vlak, proto zaplatil a rozloučil se s milou obsluhou, která ho vyprovázela máváním tlusté ručky. Nastoupil na poslední chvíli.

Ani tenhle vagón se nijak nelišil od ostatních, druhá třída, horko, málo místa, hodně lidí. Grahamovi to zatím nevadilo, seděl v uličce, kde mu alespoň slabý vánek foukal do tváře a spokojeně trávil. Škoda, že další zastávky nebyly jako tahle. V druhé se zdržel sotva pár minut, přeběhl pouze z jednoho nástupiště na další, hned pokračovali. Při třetím přestupu si stihl koupit další kávu s extra smetanou a mlékem navíc. Ve vlaku našel volné místo vedle mladého kluka se sluchátky, netušícího o okolním světě. Se zavřenýma očima se pohupoval dopředu a dozadu, prsty bubnoval do opěradla. Aniž Graham chtěl, poslouchal tu směsici kakofonických melodií s ním, protože kluk byl asi hluchý.

Let-let-let’s go, ah ah ah, what you want, what you do, tell me baby, what you do. Stop stop! I can’t change, you can’t change, we can’t change. Do it better. Change! Change!

Ať už tím chtěl autor říct cokoliv, smysl textu Grahamovi zcela unikal. Další písnička byla snesitelnější, ale co verš, to sprosté slovo. Takže vylovil z tašky noviny.

Digitální hodiny u dveří ukazovaly čas 13:02 a další stanici Nepodarovice. Teplota dosahovala nejvyšších možných hodnot. Průvodčí obcházel zničeně cestující, opět se podezřívavě zamračil, když mu Graham ukázal svou kartičku, ale pak si ho dál už nevšímal, snad schválně. Bylo na něm vidět, že by nejradši dělal cokoliv jiného. Například ležel na lehátku u moře a popíjel chlazenou limonádu.

V novinách nepsali nic, co by si už nepřečetl v těch předchozích. Strach v Kramazově, pět mrtvých, žádní podezřelí (jednoho měli, ale museli ho pustit, ukázalo se, že vrah být nemůže; dálkově studovat lze, zabíjet nikoliv), žádní svědkové, zoufalí rodiče a tak dál, to byly titulky celkem nic neříkajících textů. Několik informací ho však zaujalo: Rodiče jedné z obětí vypsali odměnu na vraha jejich dcery, celkem půl milionu. To je slušná částka, ale naprosto zbytečná, pokud se tedy vrah neudá sám. V jednom sloupku ho autor nazval chorým šílencem. S tím Graham nemohl úplně souhlasit, samozřejmě, že ten člověk to neměl v hlavě docela v pořádku, ale blázen nebyl. Rozhodně ne. Jak jinak by se mu dařilo stále unikat před spravedlností? (Ani policie nebyla tak neschopná.) V neposlední řadě ho velmi zaujaly zmínky o podivných značkách na tělech všech obětí, které redaktor označil za jakýsi rituál s možným sexuálním podtextem, pouštěl se do podivné freudovské analýzy, které Graham nerozuměl, snad ani nechtěl. Nezdálo se mu, že by vrah byl sexuální deviant, vyloučit to nemohl, ale předtucha mu říkala něco jiného.

Are you ready to the rumble? Hey! Hey! Bye, bye, chitty chitty bang bang, I can make you want me, so, gonna be the one I want? So, chitty chitty bang bang. Ozvalo se ze sluchátek.

Počkat! To už je čtvrtek? zhrozil se Graham při pohledu na datum novin. Nemělo být teprve úterý? A sakra!

Vlak opět zastavil, aby mohl nabrat nové cestující a ti stávající mohli vystoupit.

„Abrahame! Dlouho jsem tě neviděl, starý brachu! Jak se máš?“ ozval se pán, měl zvučný hlas rozléhající se vagónem.

Muž sedící za Grahamovými zády se s ním srdečně přivítal. „To víš, Lojzek, bylo už i lépe,“ povzdechl si Abraham. „Hlavně ale, že zdraví slouží, tak je dobře. A co ty, co nového?“ Muž se silným hlasem si přisedl a Grahamovi nezbývalo, než poslouchat.

„Tomu nebudeš věřit!“ vykřikl Lojzek. „Náš Venouš se dostal na školu magyků!“ oznámil bodře.

„No teda, tak to je šikovný kluk. Vidíš, vidíš, já ti dycky říkal, že z toho chlapce něco bude.“

„No, já nevím,“ odvětil Lojzek tišeji nejistým hlasem. „Nevím, jestli chci, aby z něj byl magyk. Byl bych raději, kdyby se živil nějak poctivě, rukama. Ale on je na to moc líný,“ zabručel. „Ani se nás na nic nezeptal, sbalil se a odjel na pár dní, prý, že za kamarády. A za týden nám přišel dopis, že je přijatý. Pěkně jsem ho prohnal. ‘Jak si to představuješ?’ ptám se ho. A on na to, že tam stejně půjde, ať chci nebo ne,“

„Jen si vzpomeň, když jsi byl mladý ty,“ zasmál se Abraham, „taky jsi rodiče neposlouchal. Pamatuji se, jak ses v hospodě porval s tátou kvůli pětikoruně. Buď rád, málokdo může být magykem.“

„Vždyť já ani netušil, že on něco takového umí. Nikdy se ani slovem nezmínil,“ povzdechl si Lojzek. „Nějaká kouzla, pche! Já tomu nevěřím! Podle mě je to celé jeden velký podvod.“

„A já ti říkám, že to podvod není. Na vlastní oči jsem to viděl,“ dušoval se rázem Abraham.

„Kdo ví, cos viděl,“ ušklíbl se Lojzek. „Ale dost o tom! Jak se daří tvé paní?“

„Ani se neptej,“ zabručel Abraham, „usmyslela si, že pojedeme na stará kolena k moři, jenže si najednou uvědomila, že už jí není osmnáct a do starých plavek se nevejde. Tak hubne. Začala teď vařit taková ta děsně zdravá jídla. To jsou blafy, člověče, to se nedá žrát!“ postěžoval se. „Nakonec jsem zhubl já pět kilo a ona ani deka,“

Lojzek se rozesmál na celý vagón svým silným hlasem.

Pak začali nadávat na práci, ale Graham už neposlouchal. Mračil se z okna na ubíhající krajinu, na širá, nekonečná pole, na stíny, které po nich tančily, na modrou oblohu a těch několik osamocených mraků. Neměl rád magyky a celou tu instituci.

Tonigh, such a beautiful night. No way, no way, don’t stop. Let’s play, okay, go go go. Let me blow your mind. Tonight, tonight!

Nechápou!

Naštěstí přišel čtvrtý přestup. Kluk se sluchátky vystoupil taky. Na nástupišti už ho čekali tři kamarádi. Hlasitě se vítali: „Čau, vole!“ Jeden z nich seděl na kole, co má sedlo nízko u země (takže šoupete zadek v prachu). Prý je to teď moderní.

Graham si sedl na dřevěnou lavičku do stínu a otevřel si balíček karamelových sušenek, které koupil v té úžasné cukrárně. Cítil se velmi mrzutý a cukr v krvi mu zase klesl na nepříjemně nízkou hodnotu. Nesnášel školu magyků a všechny magyky světa. Byla to banda nafoukaných tupců. Lidé je měli v úctě, spíš ze strachu, než obdivu. Báli se kouzel, jak tomu říkali, protože je nedokázali pochopit, sami je ovládat a bránit se jim. Ale kolik magyků samotných to opravdu dokázalo? Snad hrstka, spíš ani to ne! Nebylo to až tak složité. Založili si vzdělávací institut, ve kterém učili děti používat vlastní schopnosti, ve skutečnosti si vychovávali sluhy, otroky věrné jako psy, poslouchající na slovo. Téměř většina absolventů téhle prestižní školy poté pracovala pro vládu.

„Nesnáším horko,“ povzdechl si hlasitě, aby to každý slyšel, jeden z party kluků. Opírali se o zábradlí nedaleko Grahama a očividně lelkovali. Už ve tři hodiny odpoledne se nudili, není to trochu brzo? „Co budeme dělat?“ zeptal se zničeně blonďák se zářivě modrou náušnicí v uchu, která ladila s jeho pomněnkově modrýma očima. Všichni tři měli otráveně znuděné obličeje. Najednou jednomu z nich, ramenatému svalnatci v bílých botách s vlasy nagelovanými na ježka, svitl v očích nápad. Vydal se za Grahamem, který se věnoval svým sušenkám.

„Nemáš cígo, kámo?“ zeptal se kluk. Nikdo jiný tu nebyl, takže terčem jeho zábavy se stal nejhorší možný cíl.

„Nekouřím,“ odbyl ho Graham, aniž by se na něj podíval.

„Pěkná šála,“ ušklíbl se kluk posměšně. Nedal si pokoj. „Tu ti dal tvůj kluk?“ rýpnul si. Skupinka od zábradlí se začala chechtat.

„Nic lepšího tě nenapadlo?“ zeptal se Graham na oko zklamaně. „Ty jsi trochu prostoduchý, viď?“

„Mám ti jednu vrazit, debile?“ zavrčel naštvaně kluk. Jeho parta mu přispěchala na pomoc. Čtyři proti jednomu, je přeci fér, ne?

„To by byla největší chyba v tvém životě a taky poslední,“ varoval ho Graham a ukousl sušenku. Vztek, který se v něm hromadil za celý den, vytrysknul. „A teď mě dobře poslouchej, jestli nechceš skončit pod koly vlaku, co tudy za chvilku pojede. Ty i tví kámoši byste měli pěkně rychle vypadnout.“

Ale kluk si jeho varování nevzal k srdci. Už se napřahoval k ráně, když tu ho nějaká neviditelná sílá sama uhodila do obličeje, až se rozplácl na zemi jak široký, tak dlouhý.

„Co děláš, vole?“ zírali na něj jeho přátele nechápavě. Ale ještě než stačil odpovědět, vznesl se, přelétl jedno malé nástupiště a s výkřikem strachu smíšeného s bolestí, přistál na kolejích. Asi tři sta metrů od něj se ozvalo houkání vlaku řítícího se do stanice na stejnou kolej. Jeho kamarádům trvalo pouze okamžik, než se vzpamatovali a běželi mu pomoct. Vytáhli ho z kolejiště několik vteřin předtím, než se kolem nic prohnal vlak. Zachránila ho jejich duchapřítomnost.

Výpravčí, který si jich všiml až teď, vyběhl ze stanice a jeho hlas přehlušil i pískání brzd. „Co to děláte, vy idioti! Vždyť tě mohl přejet! Mohl si být mrtvý, ty pitomče,“ řval z plných plic, ve tváři bledý jako křída. „Copak jste se zbláznili? Tohle není hřiště!“

Kluci už na nic nečekali a uháněli pryč, jakoby jim za patami hořelo. Strojvůdce vyskočil z lokomotivy a častoval jejich záda nadávkami. Pak se dal do řeči s výpravčím, který mezitím také zrudl vzteky. Podle výrazu v jejich obličeji nešetřili sprostými slovy.

Graham seděl ve stínu na své lavičce a nezúčastněně vše sledoval. V ruce mačkal obal od sušenek, které právě před chvíli dojedl. Byly dobré. Kdyby to ti kluci nestihli a jejich kamarád by skončil jako Anna Karenina, mávnul by rukou, nedbal by dalšího ztraceného života. Varoval ho, neposlechl.

Chvíli ještě poseděl a počkal, než vlak zase odjede. Měl chuť na další kávu, ale zastávka byla tak malinká, že tu nenašel ani ten automat, co po vhození mincí podává jakousi napodobeninu s kofeinem.

Mrzutý jako ráno nasedl do vlaku, který přijel za čtvrt hodiny.

 
Autor Ája Bokkaku, 29.10.2011
Přečteno 301x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí