Návštěva u kosmetičky (či jasnovidky?)

Anotace: ...

Jsem holka. Mám muže, kterému se chci líbit. A tak tady jistě všichni pochopí, že se pro mě návštěva kosmetického salonu časem stala nutností. Nevěděla jsem, co od toho čekat, proč se do toho vůbec pouštět, jen jsem tušila, že to ženské dělaj běžně, a tak není třeba se za podobné úmysly stydět (ostatně líčíme se a odhalujeme běžně, a vůbec nám nevadí, že se to dříve tolerovalo pouze prostitutkám, že).

Pro svou první návštěvu jsem si vybrala salon, který se nachází ve stejném domě, ve stejném patře a dokonce i téměř ve stejném pokoji jako kadeřnictví, do kterého jsem před tím již nějaký čas chodila (nutno podotknout, že jsem tam chodit přestala, neboť jsem osoba slabá a manipulovatelná, pro kterou jedinou obranu před zákeřnými pracovnicemi, po jejichž zásahu odcházím s úplně jinou barvou a úplně jiným střihem než jsem chtěla, představuje předsevzetí více do podobných podniků nevkročit). Dáma, která mě mile a přátelsky přivítala, se na první pohled jevila jako profesionálka. Tím ovšem veškeré dobré dojmy končily (i když první dojem o její osobě- že je hodná a milá- se jen potvrdil). Pustila mi Marušku Rottrovou (já ji sice mám ráda, ale mohla se zeptat- nebo to prostě věděla) a aniž by se zajímala o můj stav či typ pleti, začala mi po tváři suverénně cosi rozmazávat (nebojte se, nemělo to hnědou barvu, zas tak zlý to nebylo). Chápu, že třeba používá univerzální přípravky, stejně mi to ale nedalo, abych se nedůvěřivě nezeptala: „Nepotřebujete znát můj typ pleti?“ „Ne, v pohodě, to vidím“. No super! Kosmetické firmy se předhánějí, která vyvine lepší diagnostický přístroj, a ona koukne a vidí! Vzpomněla jsem si na jeden svůj rozhovor ve vlaku- do kupé si ke mně beze všeho přisedlo vystylované, znuděné děvče. Když ani poté, co jsem na ni 10 vteřin tázavě hleděla, nepochopila, ironicky jsem prohodila: „Jo jasně, je tu volno“. Pro změnu ona nechápavě zdvihla obočí a s přehledem zasmečovala: „Však jo, já vím“. „Vážně? No to je skvělý… tvoje jasnovidecké schopnosti bych chtěla mít“. Kosmetička podobnými vlohami evidentně disponovala taky. Kam na to ty lidi chodí!

Očistný rituál nakonec trval kolem hodiny a půl. Že bych se po něm cítila lépe, svěžeji, nedejbože omlazeně, to v žádném případě. Byla jsem rudá jako rak. Než jsem dojela domů, zarudnutí zmizelo, ale ta cesta… litovala jsem, že nenosím burku.

Usměvavá a evidentně spokojená kosmetička mě vyprovázela slovy: „A zajděte si do obchodu naproti, mají tam krásné kožené bundy. Stávaly tři tisíce, ale teď je zlevnili na 1200“. „Děkuji vám za tip. Až příště vykradu banku, určitě se tam stavím“.

P.S. U této kosmetičky jsem byla ještě dvakrát, pouze na vytrhávání obočí (víc už si netroufnu, i tak je to řezničina). Při první návštěvě za účelem formování jsem jí nechala 40 korun dýško- jednak jsem neměla menší než stovku, jednak ona neměla na vrácení. Nechtěla jsem se dohadovat a zbytek jsem jí odpustila. Příště ale tak štědrá nebudu, říkala jsem si, připravím si předem přesně 70 korun, dostane dýškem pouze desetikačku. Svému slibu jsem dostála, ovšem paní kosmetička si při druhém setkání neřekla o šedesát, nýbrž o sedmdesát korun. Jakoby moje myšlenkové pochody znala a počítala s tím, že dnes ode mě víc nedostane, tak si rovnou řekla o částku s dýškem. Ta ženská je snad vědma!