TO -ZVÍŘE- V NÁS

Anotace: jeden starší text,který vznikl při cestě .. každý z nás má blízko k nějakému zvířeti, k úvahám o tom, jaké by to bylo, kdyby..

Padají nebeské vesmírné vločky ticha. Zvuk motoru vlaku se jasně drkotá, odporoučen svému údělu, ale tak vesele a s láskou a radostí. Že by čas vánoční? Možná to ani není tím.

Poslouchám a mroukání motoru uvádí můj mozek do stavu bezpříčiny. Do stavu, kdy se potácíš sám se sebou a se svými činy, ať už budoucími, nebo minulými. Bezčasu. Figurky hrajou svou jasně danou hru, a já nechci, aby tomu někdo rozuměl. Ten, kdo to pochopí, tak to pochopí, ale já se už nechci snažit. Dělat vše nejlépe má přeci být samozřejmost u každého člověka.

Ptáte se, proč člověka? Protože jsme přeci lidé. Anatomicky to něco znamená, kosmicky to také něco znamená. V každém případě se však setkáváme s několika rozličnými názory, a každé to tělo má také svůj vlastní názor.

Možná nedostatek pochopení se promítá do skutečnosti jako obtíže a nedostatek lásky, nebo naopak její přebytek, a také jako utrpení, mimo jiné.

Jednou jsem si říkala, jaké by to bylo být ptákem. Letí si tak lehce a vzdušně, může kdykoliv odletět a pak se zase vrátit. Může být v hejnu, ale může být i sám. Pták je svoboda. Pták je cokoliv, co si pod tím můžete představit… vlastně slovo „pták“ evokuje v každém něco jiného, a to je tím symbolem, tím, co pro nás znamenají slova.

Nechci tu moralizovat, kázat ani říkat, co má kdo dělat, a co dělat nemá.

Když už se jednou poruší čistota, zůstane porušena a následky se také objeví nezávisle na čase, neboť čas neexistuje.

Jednou jsem si říkala, jaké by to bylo být srnkou. Skáče si po lese, běhá, pije z potoka a stará se o ni jelen. Občas je srazí nějaké auto, bohužel, protože to je prostě civilizovaný svět. Ale ta srnka, ta obyčejná srnka, má neskutečnou svobodu. Žije ve svém vlastním principu, žije s jelenem. Možná má i nějaké kolegyně, také srnky. Nebo jiná lesní zvířata. Ale srnky, ty žijí také pohromadě. Můžete je vídat, jak stojí na poli ve stádu, nebo jak přebíhají jedna za druhou nějakou cestu. Pořád to jsou ale srnky, tak lehké a ladné, s velkýma hnědýma očima, co mají hloubku a CIT. Sebecit. Srnka si váží sama sebe. Vydává zvuk ne nepříliš nepodobný psímu štěkotu, ale je srnka také tak věrná jako pes? Srnka si žije svým vlastním životem. Srnka je VOLNÁ. I když je s jelenem.

Úsměvné příhody? Jaké by to asi bylo být ORLEM? Kdo je orel, čím? Orel je pro mě dynamicky se rozvíjející přímé synonymum pro SVOBODU, CHARAKTER, SÍLU, ČEST, HRDOST a CHYTROST. Orel je úžasné zvíře. Tak hrdý na své vlastnosti, a to právem. Orel je SEBEČEST a mimo sebelásky také vážení si sám sebe. Orel je silný v tom, co ví – že je nepřemožitelný v lásce k sobě.

Neskutečně úžasné a zajímavé zvíře je také puma, nebo tygr. Jejich síla je fenomenální. Jsou skrytí posluchači, skrytí pozorující, kteří můžou kdykoliv zasáhnout do děje, pokud to uznají za vhodné. Jsou rychlí a silní, to je jim vlastní.

Jako které zvíře se kdo vnímá, s tím souvisí něco uvnitř něj. Je to podstata. Možná, že ta podstata tajně ukazuje na smysl života, kudy se vydat. Jenže každý má svou cestu, která se může časem měnit. Jsou tu ale věci, které zůstanou, i když se my změníme. Nesvádí to k zamyšlení?