Ještě to neuschlo

Ráno. 8:07. Čtvrtek 10.6.2021

Zavřen v pokoji. Připoután k MacBookPro. Chci napsat poselství.

Duch svázán. Výplod naší mysli. Je to pravda. Moc možností není.

Každý má svůj úděl. Někdo právě teď seká trávu. Někdo trénuje běh. Někdo ještě odpočívá, má dovolenou. Nepřeberně prací a zaměstnání. Všichni si vyděláváme nějak na obživu. Herci, zpěvačky, stavební dělníci, fotbalisté. Někdo dokonce ještě fárá, někdo kuje. Kdo co snese. Kdo co umí.

Někdo už u našeho Pána. Mezi anděli. Padl na mne smutek. I to je práce. Odpočinek. Věčný. Napadla mne Libuše Šafránková. Iveta Bartošová.

Veřejně známé osobnosti. I neveřejně.

Všichni se snažíme. Něco dělat. S úsměvem na tváři. Nebo zahaleni smutkem. Kdo co snese. Kdo co unese.

Jaké břímě. I hlemýžď si táhne svůj domeček. Šnek. A jak si jdeš tak po trávě. Křup. Něco rozšlápneš. Nebo ho zahlédneš. Zvedneš ze země a odneseš do bezpečí.

Je to všechno divné, zvláštní, souměrné, nesouměrné. Ale Boží stvořitelské dílo.

Zamyšlen. Možná upokojen. Přemýtám. Život nad kterým se pozastavujem. Někdy plní, někdy prázdní. Doufáme, že to bude lepší. Možná, že ano. Ano. Bude to lepší. Chceme mít naději.