Dopamin a další srandy

Anotace: Toto je fragment napsaný v roce 2012 určený pro mojí dosud nedokončenou knihu o drogách. Momentálně těch fragmentů mám hodně a časem se jimi proedituju až ke zdárnému konci, dosud zatím takto. Obsahuje pravopisné chyby a jde o drogovou tématiku.

Během své první posilovací léčby (to je týdenní pobyt v psychiatrické léčebně pro abstinenty, kteří se drží a chtějí se posílit ve své abstinenci připomenutím léčebného programu) jsem bydlel na pokoji s Pepou. Pepa byl z Moravy a vařil patnáct let pervitin. Když jsem ho poznal měl za sebou rok úspěšné abstinence (sem tam nějaké pivko) a byl celkem fit. Myslelo mu to, projevoval se chytře a vtipně. Byl takový větší, urostlejší, měl černé vlasy a povahou byl takový moravský pohodář. Vařil perník pro mafii a znal recept na syntézu efedrinu z chvojníku. Obyčejný pervitin se vyrábí z pašovaného pseudoefedrinu obsaženého v lécích jako Modafen. Kvůli tomu, že znal Pepa recept na syntézu efedrinu neseděl za katrem, ale užíval si pobyt v léčebně, kde se mu povedlo zvítězit nad závislostí. Proč nešel sedět? Vyprávěl mi o tom podrobnou historku. Najela na něj zásahovka a chytli ho. Viděl je přicházet už z oken a tak do sebe narval 4 gramy pika, lžící přímo do žaludku. Zkolaboval, víčka se mu protočily a spadl do komatu. Další týden strávil na JIPce. Normálně by za svoje milionové vývary šel sedět, ale ve vězení by tento recept, který znají dva, nanejvýš tři lidi v téhle zemi, prozradil. Nebo by byl donucen ho prozradit.  Proto ho teď hlídá Policie (odposlechy, návštěvy), takže seká dobrotu, postavil své rodině dům a je na svobodě. Já, jako mnohem méně zkušený šňupař (dva roky na simulantech a další rok dávání se dokupy s relapsy a mariánkou) jsem se zajímal o vše, co mi mohl Pepa prozradit. A on si se mnou povídal rád. Ptal jsem se ho, jestli po patnácti letech cítí, že mu perník dal něco nadpřirozeného… „Jo, jo, to víš že jo.“ ihned kýval hlavou. „A nejen tobě nebo mě. Všichni z toho něco mají, ale nemluví se o tom. Já třeba ať vejdu kamkoli ihned mám prostudovanou situaci jak psychicky, tak sociálně a vím jak reagovat, co se stane.“ hmmm… Na toxické psychóze se Vám zdá hodně věcí. Mě se zdálo, že dokážu číst myšlenky, umím čarovat, předpovědět budoucnost nebo najít přesně to co potřebuji. Po toxické psychóze mě tyhle bludy přešly, ale zůstalo ve mně něco jiného. Kromě spoustu depresí, nočních můr, paranoií, úzkosti a dalších problémů mám i něco co neví nikdo. Mám zkušenost s pervitinem. Vím, jaké to je být jiný. Jaké to je, zvládnout více, než je člověku předurčeno. Tuším, jak hluboká dokáže být lidská bolest a utrpení. Umím poznat nepřítele a přítele. Mám čuch na feťáky, říká se tomu „třetí oko“. Nejen, že poznáte feťáka na ulici, ale poznáte i jeho oblíbenou drogu a celkově o něm tušíte více, než o ostatních kolemjdoucích. Je to směsice jakýchsi instinktů a chemických pochodů, které nás zkušené s drogami dokáží dostat do bodu, kde cítíme a čteme více informací než druzí. Po čtyřech letech plných experimentů s drogami, psychedelických zkušeností, halucinací a toho všeho už člověk nevnímá svět jako takový. Fet nás změnil. Feťáci mají jiné metody jak hledat odpovědi na otázky náboženství, míru, vlády, života a smrti. Nechci říct, že by feťáci znali odpovědi, to ne, jen je v tom trocha šamanismu. Každá dávka je provázena rituálem, nebo obřadem, ať chcete nebo ne. Oslavujete drogu, tím, že jí vpravíte do svého těla a splynete s tou hrou, co přijde. Piko je jako loterie. Nevíte, co si vylosujete. Někdo schytá vězení, někdo těžkou závislost, další skončí jako věčný panoš po léčebnách a tak dále. Někomu dávají drogy moc. Podívejte se na celebrity, politiky a profesionální sportovce. Tyhle okruhy lidí jsou přímo spojeny s drogami. Mají na ně peníze a dává jim to přesně to, co potřebují aby jich získali víc. Marcus, jeden německý spolupacient z léčebny, který byl v minulosti multi-milionářem říkal, že nejhorší kombinace jsou opiáty a spoustu peněz. Prvních pět let nezažil absťák, protože stále měl matro. Potom padl na dno a pocítil ten nedostatek.

       Zatímco tráva je spíše takovým lékem. Lidi to berou, hulí, prodávají, pěstují. Od 12ti let se děti dostávají k prvnímu jointu. Nejdřív to maj skutečně pod kontrolou, pak příjde ten stav, kdy jim to zachutná a pálej do aleluja. Potom už se jen chlubí před ostatními kolik let kouří trávu. Perník, koks a heroin jsou jiný. Stačí jediná dávka abyste nezapomněli do smrti na ten stav. Poprvý se Vám to ani nemusí líbit, ani to nemusí být „ono“, ale nezapomenete na to. Tedy, Váš mozek na to nezapomene. Chvíli bude čekat a při vhodné příležitosti si vzpomene a zašťourá vám vzadu v hlavince „hele, ten cápek má na čárku. Dělej, vem si jednu, jen dneska večer.“. Po třetí si dáte ani se nemusíte přemlouvat. Pak už je to zcela jasné a rychlé. Je třeba se z toho vlaku dostat včas, dokud není na sračky a nepádí koňskou silou do pekla. A když se z něj dostanete, nesmíte nastoupit na další. Nebo nedejbože na ten samý. Ale stává se to pořád. V léčebně byl jeden chlápek, co se léčil z alkoholismu. Byla to jeho 11. léčeba. Říkal mi „Sašo, já už na to prdím. Jestli to nedokážu tentokrát, tak umřu. Spadnu někam do škarpy a umřu. Tak to je.“ Je těžké to nevzdávat. Bavil jsem se také s Martinem, to byl chlápek s vousy a bez předních zubů, co bral opiáty 20 let. Od roku, kdy jsem se narodil. Samozřejmě to pro mě byl člověk, co měl můj obdiv. Ne, za to, že bral drogy, ale za to, že to zvládl tak dlouho a pořád se nevzdával. „Má to cenu žít. Stále to chci zkoušet. Vím, že když s tím přestanu, můžu prožít hezký zbytek života“ říkal. Pořád hrál na kytaru a něco vyřezával. Jak to s ním dopadlo? Po dvou měsících splnil zkoušky pro 2. stupeň, čímž obdržel víkendovou vyjížďku domů. Odjel v pátek a měl se vrátit v neděli v osum. Vrátil se sice v neděli, ale o týden později. Totálně zdevastovaný, opilý a zfetovaný. Poslali ho na detox, kde při těžkém absťáku vychlastal uklízečce Okenu. Drogy jsou mocné. Proč to vůbec lidi berou? Tak na to existují odpověďi, spoustu doktorů dělá výzkumy, vymýšlejí léky na drogy, psychiatři a terapeuti mají vyšperkované metody léčby závislých. Existují tuny materiálu na téma drogy. Mám tu jednu zajímavou knížku (přednášky a studijní materiály z léčebny) a z ní bych citoval kousek z jedné z prvních kapitol. Tato kapitola má název „Mozek a drogy“. Tedy: Závislost je onemocnění postihující bio-psycho-sociálně (spirituální) části člověka. Modelem závislosti je model neurobiologický. Tento model nahlíží na závislost jako na chronické recidivující oněmocnění mozku (resp. Systém odměny).“ Čili, že užívání drog má nutkavý charakter, člověk pláče s jehlou v ruce, modlí se a stejně si napálí. Zajímavý je onen Systém odměny. Ten je dále popsán takto: Uvnitř mozku je oblast, která je zodpovědná za motivování a směrování našeho konání – tzv. „systém odměny“. Mozkový systém odměny je evolučně starý systém, jehož hlavní funkcí je zajistit kontinuitu jedince a druhu – zejména potrava a sex. S tímto systémem jsou pak spojeny pocity libosti. Dosažená libost má zajistit, že jedinec bude opakovat to chování, které mu libost přineslo – že například příjme potravu a jako jedinec přežije, spáří se a zvýší tak pravděpodobnost přežití svého druhu. …. Systém odměny si nelze představovat jako izolované mozkové oblasti spojené s určitou funkcí, ale spíše jako část mozkové sítě, která je vnitřně intenzivně navzájem propojena, ale je také intenzivně propojena s dalšími systémy.“ Čili, drogy útočí na hlavní součást lidského chování – přežití (za jehož odměnu je libost – vzrušení, radost, uspokojení). Dále tato kapitola rozebírá to, že si mozek pamatuje detailně co mu libost přineslo. Je celkem děsivé to číst, vyplývá z toho, že závislost je nevyléčitelná. Samozřejmě nám moudrý doktor, co tuto kapitolu vypracoval sdělil i to, že systém libosti se dá časem přenastavit, ale je to těžké. Každopádně doufám, že je jasné, že drogy jsou vážným problémem mnoha lidí a je takřka nemožné se jim bránit. Pokud neberete, setkáváte se přímo, či nepřímo s vlivem drog. Třeba Vás okradl narkoman. Pokud je berete, nejspíš jste závislí a buď tomu podlehnete nebo budete bojovat. Já si vybral boj a doposud nevím jestli to bylo dobře. Abstinence. Nic nebrat, nic nepít, neomámit se ničím po zbytek života s tím, že si pamatujete jaké to bylo, když jste brali. Stojí to za to? Já myslím, že stojí, ale je to těžší, než se zdá. Samotná abstinence ne, ale to, že vejdete do něčeho hnusného, dostanete se z toho a se světem to nehnulo. Každýmu je u prdele, že jste feťák, nebo vyléčený feťák. Zajímá to jen Vaší rodinu, postiženou Vaší závislostí, anebo doktory, kteří jsou za to placeni. No, aspoň něco. Když abstinujete, neustále bojujete s příležitostmi, chutěmi a kdoví čím ještě. Je to krásná představa říct si.. Hmm, co takle do toho spadnout znovu na plno? Sjet se jak píča a třeba brzo umřít. Stejně mě to tady nebaví, tak co tu dělám? Ihned tyhle myšlenky zaženete, ale jsou tu. Lidský mozek je schopný vyprodukovat tuny hnusných myšlenek a představ. Jen si vybavte Vaše nejhorší noční můry, nebo sexuální představy. Žádný hororový ani pornografický režiséři by se té melatoninové magii ani nepřiblížili.

     Proč píšu tohle? A proč tímto způsobem? Píšu tuhle knihu, aby mi pomohla. Hodlám dát všechno do slov. Svoje představy, můj mozkový hnus, hnilobu mé duše. Vyzpovídat se ze svých hříchů a dojít psaním k závěru. O čem to bude? Těžko říct, zatím o drogách. Mám toho ještě spoustu na vyprávění. Chci to napsat volně, dát do toho trošku toho pubertálního rebelství. Po úspěšné půlroční abstinenci jsem spadl na pár týdnů do marihuany. Víte, štve mě to. Opět mě to hází do sebelítosti a výčitek a problémů, o které nestojím. Nehodlám dále hulit, chci toho nechat co nejdříve. Tahle kniha bude možná mým lékem. Není to o drogách. Je to mém psaní. A tahle kapitola se jmenuje léčebna. Tak tedy pár dalších postřehů, historek a vzpomínek z mojí léčby….