Kdyby staré hračky uměly mluvit

Anotace: Táák.. to mě jen tak napadlo, myslím, že něco podobného už někdo určitě někdy napsal.. Ale to já neviděla, je to z mojí hlavy mno (taky je to vidět).. Tak co myslíte vy? Souhlasíte se mnou?

Zamysleme se nad tím, co by se stalo, kdyby staré a dávno zapomenuté dětské hračky uměly mluvit. Co by nám asi vyprávěly? Jaké by asi byly jejich příběhy?
Já si myslím, že by tyto příběhy nebyly veselé, ale naopak. Nejspíše by byly plné neporozumění, smutku a ztráty. Jejich vypravování by začínalo většinou stejně, nebo alespoň hodně podobně. Začínalo by šťastně. Někdo si je koupil, protože chtěl udělat sobě nebo někomu jinému, blízkému radost. To se i určitě povedlo. Některé hračky by navíc mohly povídat, jak moc se těšily na svého nového majitele. Jak s tlukoucím maličkým srdíčkem čekaly, až je někdo vybalí z dárkového, barevného, krásného papíru. Dychtily po spatření dětského rozzářeného obličeje a s nejistotou chtěly vědět, jestli se mu nebo jí budou líbit. Tohle přání se jim obvykle plnilo a ony byly šťastné. Všichni bez výjimky..
Po nějakém čase neustálého hraní si a hodin radosti ale začne nadšení dítěte opadávat, s hračkou už si nehraje, připadá mu už dávno nudná, stará. Jenže to netuší, že i hračka má své city. A jak by se asi mohla v této situaci cítit? To si jistě dovedeme všichni představit. Jenže hračka stejně potají doufá, že se to změní. Dítě přece nemohlo zapomenout na to všechno, co spolu prožili. Na svou radost z jejich prvního setkání…
Všechny jejich jakoby skutečné hry, kdy dítě nemyslelo na nic jiného a oddávalo se jen hře. Vše ostatní pro ně v tu chvíli přestalo existovat. Bylo jen ono, jeho hračka a hra. V mnohém tak skutečná.. Jenže dítě zapomnělo.. Zapomnělo na ty úžasné chvilky a okamžiky..
Nakonec vše dopadne stejně. Rodiče si všimnou, že jejich ratolesti se už dárek nelíbí, a tak usoudí, že koupí něco jiného, nového a „starou“ hračku vyhodí. A co jí pak opuštěné v tom děsivém světě zůstane? Nic, přece jediné své vzpomínky, které má, patří jejímu majiteli. Majiteli, který ji tak „odkopl“ a nechal ji napospas všem a všemu. Všemu tomu dění..Samotnou a opuštěnou..
Jediné možné řešení je, že potká hračku se stejným osudem. Budou to pak sdílet společně a nebude to potom tak moc hrozné a bolestivé. Protože je přece lepší být ve dvou s někým, kdo nám rozumí, než sám a všechna svá tajemství, problémy i radosti si nechávat jen pro sebe. A myslím si, že tato věta platí nejen u hraček..