Strach

Anotace: Každý má z něčeho strach. Ale já, jako na potvoru, mám strach z něčeho, co úplně nejvíc miluju, a na čem mi dost záleží

Myslím, že každý má z něčeho strach. Od nepodstatných věcí k těm závažnějším. Například moje máma má fobii z pavouků. Pamatuji si na den, kdy se z obýváku ozývalo zděšené ječení a mísilo se s voláním mého jména. Jeden malý pavouček se vydal na procházku, lezl si po stěně, ale připletl se do cesty mámě. Nedopadlo to s ním zrovna nejlíp, uznávám, ale máma by asi nepřežila, kdybych ho vzala na prst a vyhodila na zahradu. Ještě teď ho máme otisklého na zdi.

Ale nechtěla jsem tady psát o pavoucích. Chtěla jsem psát o koních. O koních a strachu z nich. Totiž, kamarádi a celá rodina žije v domnění, že z koní strach nemám. Omyl.

Když jsem začínala jezdit na poníkách, moc mě to bavilo. Byla jsem ještě malá holka, která vůbec nepředpokládala, že by mohla z poníka spadnout. Koně jsem znala jen z plakátů a filmů, ve kterých zachraňovali životy, byli oddáni lidem a často uměli létat. Jednou jsem ale spadla. Klusala jsem na poníkovi, byla šťastná jak mi to jde, ale něco se stalo, už ani nevím co, a já byla najednou na zemi. Bála jsem se znovu vylézt do sedla, ale nedala jsem to na sobě znát. Šla jsem k trenérce a zeptala se jí, jestli mi pomůže do sedla. Pomohla a já znovu jezdila, jen jsem byla vystrašená při každém prudším pohybu.

Od té doby jsem, troufnu si říct, zažila s koňmi spousty věcí. Vyhození ramene, tři dny v nemocnici, splašení koní v lese, vyhazování na louce. Vždycky jsem ale vstala, opucovala si kalhoty a pokud to šlo, nasedla zase na koně. Zase s rozklepanýma kolenama, zase s úbytkem sebevědomí. Někde ve mě ale je, že na toho koně prostě vlezu, i kdyby z nebe padaly trakaře. Nevzdám to, tohle ne. Vzdala jsem spoustu věcí a nejsem na to zrovna pyšná, ale tohle ztratit nechci. I přesto, že vždycky před jízdou na koni mám nepříjemný pocit kolem žaludku. Zmizí, jakmile se s koněm pomazlím, nebo nasednu do sedla. Nevím, jestli je to přímo strach, ale něco negativního to bude. Každopádně od té doby co jezdím v Ohradě-jednom úžasném agrocentru-pomaličku mizí. Od jízdy k jízdě je to lepší, ale myslím, že tam bude ještě dlouho.