Útes

Je hluboká noc a já stojím na útesu. Z nebe se pomalu snáší první kapky deště. Hledím před sebe na to širé moře. Mám strach. Jediný krok by mohl všechno ukončit. Mohl by všechno vyřešit. Tak proč se bojím popojít vpřed ?
Nebyla jsem na tento svět přivedena, abych žila. Nebyla jsem tu proto, abych byla milována. Vlastně jsem nikdy nechápala, proč tu jsem. Možná omylem, možná náhodou nebo snad, jako dočasné vyřešení problémů. Ale to nestačí jako důvod žít. Přesto jsem nikdy ten krok z útesu neudělala.
Je zářivý den, slunce svítí a ve větru je slyšet zpěv ptáků. Stojím na útesu a dívám se na azurové moře, jehož vlnky omývají skály. Někdo mě tahá za ruku. Skloním se, abych se podívala své dcerce do očí a viděla tam jen tu nejčistší lásku, jakou dítě může dát. Beru ji do náruče ,abych se i s ní mohla schoulit v tvém objetí. Konečně vím, že tu jsem správně. Že i můj život má smysl.