1. Začínám s úklidem aneb můj první týden po dni „D“

Jsem poměrně analytická a koncepčně laděná osobnost a jsem na to celkem hrdá. Vídám okolo sebe spoustu žen, které jsou kolikrát tak ztracené. Neumí si poradit s dolitím oleje do motoru, když se jim rozsvítí kontrolka v autě ani dopodrobna porovnat podmínky nového dodavatele elektřiny. Spoléhají se na muže. Možná je to tím luxusem, že se spolehnout mohou. Já takové štěstí neměla. Byla jsem vychovávaná tak, že když jsem něco chtěla, musela jsem si za tím jít. A časem se tenhle samostatný způsob řešení problémů stane rutinou a samozřejmostí. Na první pohled se může zdát, že jde o kladnou povahovou vlastnost, ale život mi ukázal, že mi to může i komplikovat život. Muži totiž nepotřebují úplně tak moc samostatné ženy. Musí se cítit potřební. Peříčka se jim začnou naparovat, když žena udělá prosebný pohled se sklenicí strašně pevně zavřených okurek v rukou. Pohladí jim to ego a i kdyby to víčko měli vzít zuby, otevřou ho a cítí se jako králové. Samozřejmě trochu přeháním, ale myslím, že chápete princip.

Pomocí tohohle racionálního a analytického přístupu jsem se rozhodla dát si život do pořádku. Podívat se okolo sebe na množství těch rozházených hraček, které se za ta léta nakupilo a začít uklízet. A chtělo to systém, aby člověk nebyl ztracený. Psychologie mluví o tzv. paradoxu volby nebo rozhodovací paralýze. Jedná se o stav, kdy králík stojí uprostřed mrkvového pole a zemře hlady, protože se nemůže rozhodnout, která mrkev je nejlepší. A já teď stojím uprostřed svého pokoje plného rozházených hraček a je potřeba zvolit postup, jak co nejefektivněji uklidit. Čím začít? Odhodlání mi ale nechybí. Teď už ne, protože když jsem přišla o své „kdyby,“ jde to snáze. Mám se od čeho odrazit. Zní to zvláštně, ale vlastně se mi ulevilo. Mám začátek, nejsem jen ve vzduchoprázdnu, kdy okolo mě pluje život, který se mi nelíbí, ale čekám a čekám a v hlavě mi bliká „kdyby“ a „ještě mu dej trochu času, buď trpělivá.“

V pátek večer jsme snědli pizzu jen tak spolu na gauči při koukání na pohádku. Bylo to milé a já se snažila vnímat ten pocit hodně intenzivně, abych na něm mohla stavět. Zachumlaná do deky s plným žaludkem jsem se dívala okolo sebe, jaké mám vlastně štěstí. Dcera mi leží na rameni a sleduje pozorně televizi. Dívám se, jak rozevírá doširoka oči, když zrovna běží nějaká napínavá scéna. Přítel se na mě usměje, zřejmě se cítí podobně. Mám trochu strach, jestli večer nebude chtít nějaké intimnosti, to bych nedala. Za prvé mám zásadu, že v jeden den nemůžu spát s dvěma muži a za druhé na to nemám ani psychicky. Půldenní pláč a totální psychické vyčerpání si vybírá svoji daň. Naštěstí se mi podaří proklouznout z koupelny oblečená (to už mám naučené – jít nahá znamená zbytečně dráždit libido partnera) a rychle usnout.

Ráno vstávám s odhodláním pokračovat v navrácení svojí duše a srdce zpět domů. Napadne mě, že bych třeba taky mohla přesvědčit přítele, abychom prošli nějakým ozdravujícím kurzem jako prošli Jirka s manželkou. Paní má vážně dobré recenze a jde to i online. Ale na to je ještě brzy. Analyticky zhodnotím, že musím začít něčím menším, snazším. V koupelně prohrabu svoji skřínku se šperky a najdu stříbrný kroužek na prsteníček levé ruky. Když jsme s přítelem spolu byli asi dva roky, koupili jsme si snubní prstýnky jako důkaz lásky a propojení. To by mohl být dobrý nápad. Nasadím si ho a čekám, co to se mnou udělá. Je to zvláštní pocit. A to i kvůli tomu, že s Jirkou jsme je měli také. Byl to můj nápad, přišlo mi to strašně romantické. On se na to moc netvářil, prý, kam bychom je nosili. Chápete správně, byla to jasná indicie, jak to se mnou má, ale já byla slepá. Nicméně když viděl, že jsem zklamaná, nakonec souhlasil. Bohužel jsem mu ale nikdy nevěřila, že s tím byl vnitřně ztotožněný. Už byl ve mě nepříjemný pocit, že jsem si to vydupala. A takhle to bylo s každou mojí snahou posunout náš vztah. Samozřejmě teď vidím, že to byly jasné signály, že nic měnit ani posouvat nechce. Stačí mu jednorázové zážitky se mnou, o nic komplexnějšího nestál.
Paradoxně mě ale pořád přesvědčuje o opaku a když jsme spolu, prstýnek nosí. Než jde do kanceláře, nandá si ho a když se vrací domů, zase ho sundá. Párkrát se stalo, že mě nečekal a pak si prstýnek tajně nandával a myslel si, že jsem si toho nevšimla. Samozřejmě šlo o manipulaci. Měla jsem uvěřit, že je pro něj důležitý.

Každopádně můj „starý“ prstýnek by mohl být takovým novým začátkem. Nechám si ho na ruce a zkouším si vzpomenout, jaké pocity ve mě kdysi vyvolával. Víkend plyne celkem klidně. Jirka se neozývá, zřejmě mu zase vůbec nedošlo, jak mi ublížil a já jsem za to vlastně možná ráda. Mám výhodu, že se teď přes týden neuvidíme a já mám možnost první známky detoxu zvládnout snadněji. Kdybych ho měla na očích, bylo by to mnohem těžší. V neděli mi najednou přijde zpráva, že přehodnotil svůj názor na opravu naší plachetnice a její provozování. Píchne mě z toho u srdce, protože se potvrzuje to, s čím se teprve smiřuju, a to že po sexu má velký tah na branku a dokáže nemožné. Plánuje rozvoj firmy, přemýšlí nad novými obchody. Kdyby mu tak došlo, že být se mnou úplně, bylo by to ještě mnohem lepší, ale on se spokojí jen s málem – když se s ním občas vyspím. Taky si myslím, že hrálo roli špatné svědomí. Možná si všimnul, jak mě zranil. Těžko říct. A pak se děje vždy to samé. Chce mi vyhovět alespoň v něčem, co jsem chtěla, aby se cítil lépe. Je to takový odpustek. Bože, jak jsem za ta léta na ty odpustky alergická. Nesnáším je. Nesnáším i jak se tváří jako by nic i přes to, že je mezi námi tolik nevyřčených témat. Nebo to přijde jen mně?

V pondělí vyrážím do kanceláře. Hned mezi dveřmi mě praští do nosu vůně Jirkova parfému. Je to bolestivé, ale vím, že přijdou horší momenty. Tohle je jen začátek. Naštěstí jsem tu sama, a tak můžu další zkoušku rozdýchat. S kolegyní pak už den uteče rychle. Skvěle funguje v naší kanceláři jako katalyzátor. Tuším, že s ní bude klima při práci lepší. Oba se před ní tváříme, že je vše v pohodě, abychom nekazili kolektivní pracovní klima. Jak to bude ve dny, kdy do práce nejezdí, netuším. Úplně cítím ten tlak na prsou, jak se snažím dělat jakoby nic a plnit si svoje pracovní úkoly. Lze si na to vůbec zvyknout? Dám to? Jenže já nemám jinou možnost, jednoduše musím.

Čtvrtek a pátek je ve znamení schování se do bytu. Beru si práci do našeho hnízdečka podle mě lásky, podle Jirky hlavně sexu…Hnízdečko sexu. Zase mám ten svírající pocit ponížení a vzteku. Jak si to v hlavě přepnout, aby se mi tohle nedělo? Dívám se na fotky na stěně. Je jich celkem dvanáct. Na všech jsme s Jirkou v různých situacích, ale na všech vysmátí a zdánlivě spokojení. Teda Jirka je určitě, má, co chtěl. Mně z očí trčí jen naděje. Zvedne se mi z toho žaludek. Jestli tady mám poskytovat sexuální služby a mít možnost si aspoň trochu držet odstup, musí pryč. Stejně jako obraz nad dveřmi, který znázorňuje mapu s označením místa, kde jsme s Jirkou spolu měli první erotický zážitek. Smutně vtipné je, že stejný dárek jsem mu chtěla dát kdysi taky, ale neměl tam být hotelový pokoj, ale místo u řeky, kde jsme se poprvé viděli. Zpětně je to dost symbolické. Pro každého bylo důležité jiné místo. Každopádně ten taky musí pryč. Najdu neutrální fotky bez osob a pak roztomilou fotku kočky a mám úkol na pátek. Budu vyměňovat obsahy rámečků. Velký obraz se mi málem nepovede a chytí mě z toho panika. Potřebuju jet podle plánu, nechci žádné změny. Naštěstí jsem kreativní a šikovná, vyškubnu v kanceláři obrázek z kalendáře a vyměním i mapu s označením místa, na které kdybych nepřijela, mohl můj život přijít o pěkný ranec bolesti. Mám poslední den v klidu pro sebe, abych našla vnitřní rovnováhu a skrytou sílu. Už je přede mnou jen víkend a budu muset čelit kruté pravdě tváří v tvář.

Dalším tipem po rozchodech bývá poznávání nových lidí a získávání nových podnětů. Pro dnešní den je to večerní město a kino. Užiju si to maximálně i kvůli tomu, že jsem večer doma sama a můžu ještě chvíli přemýšlet, co bych mohla udělat lépe a na chvilku si odpočinout od té všudypřítomné bolesti. Ta mě trápí hodně. Opravdu to fyzicky bolí, v celém dekoltu. Bere mi to sílu žít, bere mi to sílu se usmívat. A to jsem tak usměvavá osobnost. Ale tahle zkušenost mi úsměv vzala. Teď žiju s bolestí. Sobotu si užívám s dětmi v bazéně. Další promyšlený tah, jak se navrátit domů. V neděli ráno dostanu ale kopanec. Jirka mě žádá, abychom v pondělí šli na oběd, že si chce promluvit. Odmítá mi napsat, čeho se to bude týkat. Hlavou mi jede milión variant, co mi chce říct. Po týdnu stráveném s manželkou si uvědomil, že co jsme si řekli v den „D,“ je blbost a chce mě se vším všudy….ALE NEEE. Už zase? Jsi normální? Už není žádné „kdyby!“ Zapomnělas??? Dobře, tak to bude, že mě nechce jen na sex, že si mě váží jako člověka a je mu hanba, že s tím vůbec souhlasil, rovnou mě neodmítnul a vystavil ponížení. I to by mi udělalo radost. A nebo je to úplně jinak. Uvědomil si, že se mnou nechce pracovat a budeme řešit můj odchod z firem a majetek. Přece jen pořád nevím důvod, proč ode mě před svým odjezdem na dovolenou tak spěchal. Co vím je, jakým tónem s manželkou mluvil v den „D.“ Tak něžně a jemně. Když má člověk s někým takový vztah, nic ho nedonutí, aby zmeškal včasný příchod domů. Ani nahá milenka v posteli velikosti king size po třech měsících údajné sexuální abstinence. Bolestivé uvědomění. Ale třeba má jen jednoduše větší lákadla než já. Což není o nic moc méně bolestivé.

Rozhodnu se tím netrápit a spíš se budu věnovat dalšímu bodu mého návratu domů. Děti odjíždí na začátku července na tábory a já vymyslela, že bychom zkusili trávit čas společně s přítelem jako pár, a ne jako rodiče. Mám z toho trochu vítr. Musí to být promyšlené, aby nevznikala hluchá místa a trapné ticho. Přece jen se dost míjíme a jsme zvyklí řešit hlavně chod domácnosti a děti. Když tohle nebude, musíme mít aspoň nějaký program, který tyhle místa vyplní a nebude nás tlak ticha nutit jen koukat na sociální sítě, aby to nebylo trapné. Zatím ale nenacházím nic, co by nás bavilo oba. S Jirkou by to bylo jednoduché. Vymyslet zajímavý program nebo cestovat je pro nás oba jako živá voda, takže nápady jdou samy a nikdy jsem se nenudila. Ale vztah je o neustálé péči, a to mě přesně teď čeká. Doufám, že se za moje úsilí dostaví odměna.

Jirka mi to trochu ztíží, když mi ještě pošle fotku mých nejoblíbenějších květů. Nevím, co mu na to mám napsat, a tak se zmůžu jen na konstatování, že jde o krásnou fotku. Zase se objeví to známé píchnutí u srdce, když si uvědomím, že takhle milý a mazlivý mohl být se mnou 24/7. A pak hned další myšlenka, jaké fotky květů posílá svojí manželce. Nakonec mě zpátky na zem usadí i nevinná fotka od jeho maminky. Posílá mi v dobré víře a blažené nevědomosti selfie, co si všichni čtyři udělali na chatě. Jirka se usmívá od ucha k uchu, stejně jako jeho žena. Nezapomene připojit informaci, že se sice namakali, ale Jirka s manželkou stihli poznat i krásy Krušných hor. Jak romantické. Vzpomenu si, jak jsem je na chatě chtěla překvapit s náručí nafukovacích balónků a šampáněm na oslavu Jirkových narozenin. Kvůli jeho preferencím ve výběru žen oba přicházíme o spoustu skvělých zážitků. Problém je v tom, že to mrzí jen mě. On má jasno. Já jsem jen na sex. Na všechno ostatní má manželku.

Třeba je to tím, že já si umím sklenici okurek otevřít sama. Jeho žena je bez něj úplně ztracená a on se vedle ní cítí aspoň trochu jako chlap. Vedle mě by jím opravdu musel být, a to je možná ta negativní stránka mojí na první pohled pozitivní vlastnosti. Někde jsem četla, že muži nechtějí mít doma silné ženy. Rádi se s nimi chlubí ve společnosti, rádi s nimi mluví, tráví čas a mají sex. Ale doma potřebují slabou ženu, která jim dá pocit potřebnosti a důležitosti. Znám takových krásných a chytrých žen spoustu a všechny jsou singl. Nemůže to být náhodou tím, že už není povinná vojna? Říkávalo se, že tam museli muži ledacos překonat, ale udělalo to z chlapců muže. Jenže...Jirka má modrou knížku…