Otci

Otci

 

Celou dobu jsem cítil něco neuchopitelného mezi námi. Tvá slova působila jako mantra, kterou přede mnou opakuješ, ale bylo na nich něco, co mi zvedalo chlupy na zátylku. Tvůj nepřítomný výraz, tati. Jak ses díval skrz mě, když jsi mechanicky pronášel, že jsem tvůj syn a máš mě rád.

Proč mi to bylo nepříjemný a celé mi to přišlo jako lež?

 

Přišel jsem na to až po letech, kdy jsem večer venčil psa a míjel benzínovou pumpu. Myšlenka mi vtrhla do hlavy jako uragán:

 

To nikdy nebylo o mě.

 

Říkal jsi to proto, aby si tomu uvěřit ty. Snažil ses přesvědčit sám sebe. A jelikož si to s upřímností a vyjadřováním citů nikdy moc neuměl, znělo to jako odříkávání něčeho, co sis možná i nacvičoval před zrcadlem. Vsadím se, že někde ve skrytu duše jsi tomu chtěl věřit.

 

Bojíš se, že nebudeš milován a skončíš sám. A přesto se chováš naprosto paradoxně.

 

Když se řekne slovo táta, vybavuji si celé roky před rozvodem i po rozvodu.

První, co vidím, je scéna v našem dětském pokoji: s bráchou brečíme na postelích a přímo před námi klečíš nad mámou, schoulenou do klubíčka, aby se kryla před tvými údery a kopanci. Jelikož říct svůj názor, byl znakem největší arogance. Za čtyřku z angličtiny si mě chytil pod krkem a přimáčkl ke dveřím. A když jsem se učil jezdit na kole, smál ses mi, že někdo jako já, se to nikdy nenaučí.

 

Po rozvodu na každé návštěvě - ze slušnosti - jsem seděl v kuchyni. Tvůj syn, co se snaží s tebou sdílet svůj život. Ty jsi mezitím hrál tanky na počítači a neobtěžoval ses zvednout hlavu od monitoru. Očima jsem bloudil po světle žlutých zdech a v hlavě mi pořád dokola běžela stejná otázka: Proč se snažím? Kvůli komu?

 

Hodinové telefonáty byly jen tvé monology. Nezeptal ses, jak se mám, jak žiju nebo co mě trápí. A když jsem se mezi tvé věty konečně vmáčkl, s pokusem se svěřit, přišla odpověď:

„Ty vůbec nevíš, co je mít starosti. To já...“

 

Vždycky mnou pulzoval neuvěřitelný vztek. Proč nemám z tvého pohledu nárok na emoce?

 

Děti své rodiče od narození vnímají jako neomylné autority. Jako bohy. Jsou to jediné vzory, které mají před očima. Až teď chápu, co jsem vlastně viděl.

 

Nešťastného člověka, kterému byla odepřena rodičovská láska, přijetí a pochopení. Kvůli nízkému sebevědomí, šikaně a podceňování jsi neuměl být zranitelný. Neuměl jsi dávat lásku směrem ven – jen dovnitř, sám sobě. Nemůžeme krmit druhé, když sami hladovíme. To s největší pravděpodobností někoho cituju.

 

Tvá nenávist, chorobný vztek a touha po respektu odnesla máma. Odnesl to můj bratr. Já už byl něco, co jsi do života nechtěl. Důvod, proč jsi nemohl odejít v jistý čas. A tak ses rozhodl „jenom“ rezignovat.

 

Občas mi je připomínáno, že můžu být de facto rád. Že jsem si neprošel vším, čím prošel brácha. Že jsem „jenom“ vyrůstal bez výchovy a bez lásky. Nejspíše stejně, jako se to stalo kdysi tobě.

 

Je mi to líto.

Zároveň ve mně žije křivda, protože já za nic nemohl a kvůli tomu se potýkám celý život s tím, že se necítím viděn. Toužím po přijetí a blízkosti. Nebyl jsi mi vzorem, oporou ani rodičem. Spíš špatným příkladem, co mě v raných letech nutil pociťovat, že celý život je otřesný sen.

 

Kolikrát jsi mě nazval úchylem, kriplem, idiotem nebo buzerantem místo mého jména? Nesčetněkrát. Nerozuměl jsi mi. A snahy něco změnit jsi měl méně, než by se ti vešlo za dlouhý nehet na malíčku. A my, jakožto mladá generace, si to pak musíme přebrat sami – rozbít cyklus na hodinách a hodinách terapie.

 

Občas už nemám sílu. A štve mě, že to stejně musím udělat, protože jedině tak mě můj vlastní život nechá konečně nadechnout.

 

Představuji si sám sebe – malého Adama, kterému je osm nebo devět let. Zmatený, nepochopený klučina. Citlivý a nevyzná se v tom, proč se jeho otec a okolí k němu staví s opovržením.

 

Přijdu k němu a silně ho obejmu. Pohladím ho po vlasech a nechám ať si zaboří hlavičku do mé mikiny, blíž k srdci. Do bezpečí.

Skloním se a zašeptám mu do temena slova, která jsem tehdy potřeboval slyšet:

 

Jsi dost.

Ty jsi DOST.

Jsi něčím úžasným a jedinečným a je ohromná škoda pro všechny, kteří jsou tak slepý, aby viděli tvoje kvality.

 

Jak jsi nadaný. Jak jsi laskavý. Jak ti svítí oči, když se usměješ. Nikdy o to nepřicházej.

Buď k sobě milý. Buď k sobě vstřícný – aspoň tak jako dokážeš být ke svým přátelům. V dobrém i zlém.

 

Aby ti bylo lépe, aby otec i okolí uznalo tvou hodnotu, musíš se nejprve vidět ty sám.

Protože od toho všechno pramení.

 

Miluj i sám sebe. Upřímnější lásky není. Ta láska připomíná nezničitelný pilíř. Pomůže ti všechno ustát v těch nejtěžších momentech.

 

Vše je v Tobě, můj milovaný.

 

*

 

Ve filmu Frankenstein zaznělo v pasáži o odpuštění, že je to znakem moudrosti. Vědět, kým nám bylo ublíženo, proč nám bylo ublíženo, ale necháme to vědomě odejít. Ve slově odpustit je to vlastně krásně čitelné – něco pustit, od něčeho se odpoutat.

 

Snažím se, ale upřímně pořád nevím, jestli jsem něčeho takového ve skutečnosti schopen. Tisíckrát jednoduší bylo od toho utéct.

 

Haha...asi nejsem tak moudrý.

 

Jenomže takhle nebudu mít nikdy klid. A tak na tom pracuju. Stále na tom pracuju.

 

Znáte to?