Žádná vlajka nestojí za smrt obyčejného člověka

 

V dnešním zamyšlení a shrnutí předkládám statistiky z této nepříliš oblíbené oblasti. Pokusím se je podat nestranně, ale data jsou data. Níže nabízím vysvětlení pohledu. Udělejte si názor sami. Čísla vycházejí z historických studií a reportů; nejsou oficiálně vyhlášenými vládními statistikami všech zásahů po celém světě. Nejde o oficiální statistiku, ale o orientační přehled intervencí různé intenzity. Přesto mohou být pro někoho zarážející, obzvlášť pod záštitou demokracie Západu.

 

Takže kdo tedy dělá nejvíce válek a konfliktů ve světě od druhé světové války? V době, kdy má být klid zbraní, demokracie. Ve světě Rady bezpečnosti s OSN a NATO? Data jsou vytvořena s pomocí AI. A jistě jich bude mnohem více.

 

USA – přibližně 250+ intervencí od roku 1991, celkem ~469 od roku 1798
Rozmezí let: 1798–2022 plus další a další jen za poslední měsíce.

Velká Británie – přibližně 83 intervencí od roku 1945
Rozmezí let: 1945–2020

Francie – přibližně 60 intervencí (zejména v Africe a Blízkém východě)
Rozmezí let: 1945–2020

Izrael – přibližně 40 intervencí (regionálně hlavně: Libanon, Gaza, Sinaj, Sýrie)
Rozmezí let: 1948–2020

Rusko / Sovětský svaz – přibližně 25+ intervencí od roku 1991 (RF); Sovětský svaz 1917–1991 – více zásahů, těžko přesně spočítat kvůli lepšímu utajení. Našel jsem 41 a do toho se ale počítá každý stát zvlášť "při obsazení" východní a střední evropy. Bez ní ~25 intervencí. Tedy celkem asi 50.
Rozmezí let: 1917–1991 (SSSR)1991–2022 (RF)

NATO (to mělo samotné 12) jedná se o obranný pakt, nikoli útočný!

Proč mají lidé zkreslenou představu o skutečnosti a povaze věcí? USA má 10x více zásahů než RF. Pokud bych shrnul celé NATO oproti SSSR/RF tak to číslo je celkem  ~ 400 - bráno od VB až po Kanadu. Proč? Zkusím nestranně odpovědět.

 

Mediální rámování a propaganda

Média často zdůrazňují nepřátele, kteří představují bezprostřední hrozbu pro západní publikum. Vlastněné a usměrňované především západem. USA mají silný vliv na globální média. Jejich zásahy jsou často prezentovány jako „obrana demokracie“, „humanitární mise“ nebo „boj proti terorismu“. Rusko nebo jiné státy, které jsou politicky nebo vojensky v opozici vůči Západu, jsou označovány jako agresor. To je tzv. framing bias, způsob, jakým je realita prezentována, ovlivňuje, co veřejnost vnímá jako „dobré“ nebo „špatné“.

Za období SSSR propaganda a rétorika fungovala stejně, ale obráceně. Hesla typu: Smrt imperialismu. Mír nebo válka? Socialismus je mír! A další asi známe. V jaké sféře vlivu jsme, tak jsme utváření! Vždy musí být nepřítel. Musí být strach.

 

Geopolitické zájmy

USA mají globální vojenskou síť a aliance (NATO, základny po celém světě). Pokud USA zasahují, často to slouží jejich strategickým nebo ekonomickým zájmům, což bývá prezentováno jako legitimní. Rusko, Čína nebo Írán nemají podobnou mocenskou síť a jejich zásahy se často v médiích označují přímo jako agrese.

 

Historická a kulturní perspektiva

Po druhé světové válce jsou USA vnímány jako „osvoboditelé“, to vytváří dlouhodobý narativ dobra. Rusko/Sovětský svaz má narativ spojený s totalitou, okupací střední Evropy a konflikty studené války. Tento historický kontext ovlivňuje veřejné mínění, i když moderní zásahy USA jsou v podstatě agresivní podle stejných kritérií jako ty ruské.

 

Dvojí metr

Zásahy USA jsou často racionalizovány jako „prevence chaosu“, „stabilizace regionů“ nebo „boj proti diktátorům“, zatímco ruské zásahy jsou často jednoznačně odsuzovány jako invaze a agrese. To není objektivní měřítko, je to politický a mediální konstrukt, který vytváří dojem, že USA jsou „správní“ a Rusko „špatné“.

 

Veřejné povědomí

Když se mluví o USA jako agresorovi, většina příkladů je „rozptýlená“ po různých konfliktech a letech. Není jeden okamžik, který by šokoval celý svět, kromě shození atomových bomb na Japonsko. Ruské zásahy (např. Ukrajina 2022, Gruzie 2008) jsou koncentrované, dramatické a dobře medializované, takže působí silněji. Navíc v pozadí toho všeho je znak tajných služeb USA a jejich vazalů. Těžko pro běžného člověka určit, kdo byl skutečným iniciátorem a jestli ten, kdo nejvíc křičí - je v právu.

 

Barevné revoluce a podpora režimních změn v cizích státech plní de facto stejnou funkci jako vojenský zásah. I když není vyslán tank nebo bombardér, jde o politickou, ekonomickou a informační intervenci, která často vyústí v změnu vlády, destabilizaci nebo konflikt.

 

Z hlediska mezinárodního práva a bezpečnostních studií se tyto akce často počítají jako nestandardní válka nebo hybridní zásah:

Organizace a financování opozice, včetně školení aktivistů a poradenských struktur.

Informační a mediální kampaně, které mají ovlivnit veřejné mínění a legitimitu vlády.

Ekonomické sankce a „podpora demokracie“, jež cíleně oslabují státní aparát.

 

Nepřipadá vám to podobné s roky 1989–1993? My jsme toho jasným důkazem. Kde se učili a školili naši politici a lidé, kteří rozhodují o nás? Myslíte si, že stát by se měl rozpadnout kvůli pomlčce? Nebo proto, že jih je muslimský a sever křesťanský? Příklad toho, jak lidé často neví, co dělat, dokud jim to někdo nepoví: „Je vám zima? Vezměte si další svetr.“ Nebo: „Dejte si dvě roušky, tři rukavice a sledujte, jestli to pomáhá“ A přitom existuje jen jeden narativ, jeden hlas napříč světem.

 

Opakuji znovu, že jakákoliv válka je špatná. Nejsou strany, existuje pouze smrt a utrpení. Rozdělují nás, aby­chom nebyli sjednocení a silní. O to jim jde. Kdyby lidé nebyli hloupí a nepozvedali proti sobě zbraně, nic z toho by se dít nemuselo. Nejde o to, zda je někdo prozápadní nebo proruský. Nedržíme spolu, proto zemřeme každý zvlášť. Je to naše chyba.