Co jsme dnes my, budete i vy, hlásá nápis na hřbitově

Invalidovi otevřené oči

​Pozdní spravedlnost. Vzdělání. Škola. Škola života.

Uplatnění, kastování, méněcennost.

Společnost je tak silná, jak dobře se dokáže postarat o potřebné – nemocné a staré.

Jsem dlouhá léta jedním z nich. Na okraji.

Bez zájmu státu, společnosti i politiků o nápravu.

„Vždyť on si poradí, žije a dýchá.“

A když kýchá, přemýšlí, zda si koupí prášky, uhlí, nebo sekanou.

„Vždyť on se ještě k tomu směje! Vezmeme mu úsměv i úspory.“

​Politikům se podařil hurónský čin: devalvace úspor o 50 %.

„A má auta! Dokonce dvě. Zdražíme mu dálniční známku, servis, STK i emise.

Však on se jich rád zbaví, a to nás baví.“

„A kouří se mu z komína! Kotel vyměnit, revize a nové tašky místo azbestu.

Zdražíme mu domovní daň, elektriku, plyn i vzdušné.“

Dej si bacha, aby nebylo rušné!

​Tak si koupil kolo, aby jezdil a viděl, jak se mají ti, co na to mají.

A ještě k tomu o tom píše. Přemýšlí. Blbosti si vymýšlí.

„On ho snad k tomu baví život?! Vždyť má čas – a to my ne.“

A tak pak chodí ty čtvrtky do Lidlu, i na ty věci v Penny v akci.

„Zmenšíme mu písmo textu složení. Sestřičko, ať se objedná přes internet, a když to nezvládne? Naše plus, jeho škoda.“

​A pak je tu Jílková, Rakušan, Fiala, Babiš… ti, co na nás „myslí“ a jsou na naší straně – ovšem jen do konce záře kamer a reflektorů.

A ti schopní i všeho schopní si myslí, že to mají navždy a napořád.

Ale i jim se věc může zvrtnout.

Něco by se mělo změnit.

​Jak rád bych byl zdravý a byl to pravé klíště systému!

V Poslanecké sněmovně bych říkal ty věci…

A hlasoval, a o auta služební losoval.

Na služebku na Bali, a zdali… možná na Tchaj-wan.

A pak bych radil, v rytmu samby tancoval, zatímco ty spíš.

​Vezmu si pod peřinu deku, abych nezmrznul.

Těším se na stěhovavé ptáky. Ty nic neslibují, ti to rovnou přinesou:

Jaro a oteplení.

Přišla faktura za elektriku ve výši čtyř měsíčních důchodů.

„Vypni, hajzle, mrazák i lednici!“

To jsem rád, že zbylých osm měsíců můžu přemýšlet, zda si udělám topinku na oleji, nebo na sádle.

„Tak ať chcípne. Bude klid,“ říká lid.

​A já dostal od dcery ježky z Parazoo a od kolegy radu, že se dají jíst.

Čtyři zachráněné jsem u nás vypustil.

A vzpomněl jsem si na Stalingrad, kde snědli nejen žáby.

V nouzi, když je hlad, chutná i slad.

​Tak ses vykecal a cítíš bolest kloubů. Hlásí se.

Takový je holt život bez příkras.

Měl jsi na to udělat smlouvu. Smlouvu na život.

Ale taková není. Je to jen zbožné přání.

Tuhnu, ale do rána ještě neztuhnu. Cítím to v těch kloubech… Lupá.

​„Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno. Cos čekal, když jsi dal hovno?“ řeknou ti.

A co dali oni, zjistí, až na tom budou jako my – na okraji společnosti.

A vzpomenu si na moudrá slova z janovického hřbitova:

„Co jsme dnes my, budete i vy.“

A já dodám: Bez rozdílu.