Co jsme dnes my, budete i vy, hlásá nápis na hřbitově
Co jsme dnes my, budete i vy, hlásá nápis na hřbitově
Anotace: O nás invalidech jak si žijem
Invalidovi otevřené oči
Pozdní spravedlnost. Vzdělání. Škola. Škola života.
Uplatnění, kastování, méněcennost.
Společnost je tak silná, jak dobře se dokáže postarat o potřebné – nemocné a staré.
Jsem dlouhá léta jedním z nich. Na okraji.
Bez zájmu státu, společnosti i politiků o nápravu.
„Vždyť on si poradí, žije a dýchá.“
A když kýchá, přemýšlí, zda si koupí prášky, uhlí, nebo sekanou.
„Vždyť on se ještě k tomu směje! Vezmeme mu úsměv i úspory.“
Politikům se podařil hurónský čin: devalvace úspor o 50 %.
„A má auta! Dokonce dvě. Zdražíme mu dálniční známku, servis, STK i emise.
Však on se jich rád zbaví, a to nás baví.“
„A kouří se mu z komína! Kotel vyměnit, revize a nové tašky místo azbestu.
Zdražíme mu domovní daň, elektriku, plyn i vzdušné.“
Dej si bacha, aby nebylo rušné!
Tak si koupil kolo, aby jezdil a viděl, jak se mají ti, co na to mají.
A ještě k tomu o tom píše. Přemýšlí. Blbosti si vymýšlí.
„On ho snad k tomu baví život?! Vždyť má čas – a to my ne.“
A tak pak chodí ty čtvrtky do Lidlu, i na ty věci v Penny v akci.
„Zmenšíme mu písmo textu složení. Sestřičko, ať se objedná přes internet, a když to nezvládne? Naše plus, jeho škoda.“
A pak je tu Jílková, Rakušan, Fiala, Babiš… ti, co na nás „myslí“ a jsou na naší straně – ovšem jen do konce záře kamer a reflektorů.
A ti schopní i všeho schopní si myslí, že to mají navždy a napořád.
Ale i jim se věc může zvrtnout.
Něco by se mělo změnit.
Jak rád bych byl zdravý a byl to pravé klíště systému!
V Poslanecké sněmovně bych říkal ty věci…
A hlasoval, a o auta služební losoval.
Na služebku na Bali, a zdali… možná na Tchaj-wan.
A pak bych radil, v rytmu samby tancoval, zatímco ty spíš.
Vezmu si pod peřinu deku, abych nezmrznul.
Těším se na stěhovavé ptáky. Ty nic neslibují, ti to rovnou přinesou:
Jaro a oteplení.
Přišla faktura za elektriku ve výši čtyř měsíčních důchodů.
„Vypni, hajzle, mrazák i lednici!“
To jsem rád, že zbylých osm měsíců můžu přemýšlet, zda si udělám topinku na oleji, nebo na sádle.
„Tak ať chcípne. Bude klid,“ říká lid.
A já dostal od dcery ježky z Parazoo a od kolegy radu, že se dají jíst.
Čtyři zachráněné jsem u nás vypustil.
A vzpomněl jsem si na Stalingrad, kde snědli nejen žáby.
V nouzi, když je hlad, chutná i slad.
Tak ses vykecal a cítíš bolest kloubů. Hlásí se.
Takový je holt život bez příkras.
Měl jsi na to udělat smlouvu. Smlouvu na život.
Ale taková není. Je to jen zbožné přání.
Tuhnu, ale do rána ještě neztuhnu. Cítím to v těch kloubech… Lupá.
„Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno. Cos čekal, když jsi dal hovno?“ řeknou ti.
A co dali oni, zjistí, až na tom budou jako my – na okraji společnosti.
A vzpomenu si na moudrá slova z janovického hřbitova:
„Co jsme dnes my, budete i vy.“
A já dodám: Bez rozdílu.
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk20.01.2026 02:10:46 Iva Husárková
rok jsem byla na neschopence. podala jsem si žádost o přiznání ID, protože kvůli vážnému chronickému onemocnění nejsem schopná žít normální život, ani pracovat. půl roku jsem čekala na rozhodnutí a každé ráno - celého toho půl roku - jsem vstávala s tím, že pokud mi ho nepřiznají, budu se muset zabít, protože nebudu mít z čeho žít... dostala jsem 1.stupeň na jiné onemocnění - díky bohu za něj! - psychické potíže, protože chronický únavový syndrom se v ČR neuznává jako nemoc - není na něj žádný diagnostický test, neexistuje léčba - a není důvodem pro přiznání invalidity... dalších několik měsíců jsem čekala, zda-li budu mít nárok na důchod, protože samotné přiznání invalidity ještě nezakládá nárok na něj - extrémně stresujících devět měsíců mého života... jsem vdova a žiji sama. silné chronické bolesti, které se zhoršují po jakékoliv námaze, psychické nebo fyzické, intolerance námahy a nevolnost po ní, smyslové přetížení (informace, zvuky, světlo, doteky, vůně), panické ataky... z bytu vycházím jednou za týden na pár hodin, abych si nakoupila a dalších několik dní jenom ležím. z ID zaplatím nájem a zbyde mi několik tisíc, z toho asi dva dám za benzín. žiji z úspor. jsem evidovaná na Úřadu práce, ale je to pro mě pokaždé nezvládání stresové situace a stydím se - ano, stydím - že nejsem schopná pracovat... zvažovala jsem podání žádosti na zvýšení stupně, ale mnoha lékaři mi bylo řečeno, že mi ho nepřiznají, že nemám nárok a může se stát - spoustě nemocným se stalo - protože se zdravotní stav se vždy přehodnocuje znovu, že mi ID odeberou úplně... žijete v utrpení, které není na první pohled vidět a které vám nikdo nevěří... bojujete s nemocí, s vlastní příčetností, s nepochopením okolí... a každý den - mnohokrát za den - zvažujete, zda máte ještě sílu, víru... *** někdy se mi zdá, že jsem umřela a mám tak silné živé sny - mám nejdřív strach - ale pak se vedle mě objeví táta a promluví tak čistým jasným hlasem, jako kdyby byl naživu a stál vedle mě, i babička... *** já mám štěstí na lidi kolem sebe, přátele, rodinu... ale je spousta těch, kteří ho nemají... *** Tomi, moc Tě zdravím a děkuji, že o píšeš o svém životě! *** hodně energie, odvahy, hodně zdraví! :-))*** ať máš krásný den! ***
18.01.2026 16:18:19 ewon
blbě se to čte (tím nemyslím, že to je špatně napsaný). Když jsem byl mladší moc jsem nechápal, na co si ty důchodci furt stěžujou... (byla strana Důchodci za životní jistoty). Jak jsem starší vidím to trochu jinak. Ale i tak, pokud člověk v tom svrabu zrovna není, spíš si to neuvědomuje. Přijde ti, že ti nějaká politická garnitura někdy nějak pomohla? nebo to je spíš v duchu tahle a tahle přidala další nutné výdaje?
mimochodem, myslím, že: invalidovy otevřené oči.
18.01.2026 14:35:52 cappuccinogirl
Píšeš o trablích života a přitom to tak skvěle prohodíš humorem, co na tom, že ironickým, že od tebe odcházím s úsměvem na rtech... tak buďto jsi mě úplně zblbnul, nebo jseš borec.
Kontrolovala jsem to zblbnutí, tik nemám a pamatuju si nejen kde bydlim, ale i číslo bot našeho souseda a jméno prezidenta...takže to na zblbnutí nevypadá - jseš prostě borec:-))*
18.01.2026 09:16:07 Pavel D. F.
Moc dobře Ti rozumím. Jsem na tom podobně. Invalida s papíry na hlavu. Deprese. Někdy jako bych cítil od úředníků - tak už konečně spáchej tu sebevraždu a dej pokoj. Ale to já ne. Budu užívat života i bez jejich přízně!
18.01.2026 09:15:29 RadoRoh
Společnost by se především měla lépe starat o vlastní lid a teprve potom o lid kdesi v dáli za humny... :-(
A ano, je smutnou vizitkou naší společnosti jak se staví k těm nejslabším, invalidé, dlouhodobě nemocní, ti co se o někoho doma starají, osamělé matky s dětmi, bezdomovci, lidé 55-60, co nemohou sehnat práci... :-(
Návštěvnost
