Den 0

18. 1., Šen-čen, Čína

Cesta na Nový Zéland doslova nemůže být delší. Tenhle protilehlý, trochu zapadlý kout světa bych ale přesto neměla opomenout a alespoň jednou v životě na vlastní oči zjistit, proč je tak oblíbený mezi cestovately. Ještě než vystoupím hlavou dolů na tomto ostrově, čekám na spoj v Číně. Hodiny čekání a hodiny v letadle trávím nepřetržitým přemýšlením. Nejčastěji nad tím, proč si to vlastně dělám.

Létání jsem začala nesnášet od doby, co létám sama. Ve chvílích únavy, hladu a samoty se můj mozek nedokáže zbavit myšlenky, že by byl nejraději doma, ve své posteli. V teple a bezpečí. A tak si říkám, jestli mi to vůbec stojí za to. Jestli bych nebyla šťastnější v obyčejné práci s pravidelným denním rytmem, kde nenastávají žádné velké změny, kterých by se bylo třeba obávat. Přemýšlím, jestli to takhle mám jen já, nebo jestli to prožívají i ostatní lidé v podobné situaci.

Před odjezdem jsem se loučila se svými blízkými a mnoho kamarádů neopomnělo zmínit, jak mi to závidí a jak by taky rádi někam vyrazili. A tak se cítím zodpovědná to prožívat naplno za všechny ty, kteří by si to přáli, ale z různých důvodů nemůžou. Ať už proto, že jim to nedovoluje práce, rodina, nebo jen vlastní strach. Připomínám si to pokaždé, když se mi v hlavě vynoří obraz mé pohodlné postele.

Prvních pár hodin docela uteklo, protože jsem i přesto, že jsem téměř celý let prospala, znovu usnula. Ze spánku mě vytrhlo vibrování telefonu. Volal mi kamarád a já to hned zvedla. Znám ho už dlouho a vím, že hovory s ním jsou vždycky na hodiny, což se mi teď hodilo víc než kdy jindy. Když jsem telefon přijala, zjistila jsem, že není doma a není ani sám.
„Miluju těěě,“ ozvalo se.

Než jsem odjela, pracovala jsem chviličku nás v malém městě v jedné zastrčené osvěžovně, která byla ale velmi oblíbená. Pravidelně se tam scházeli převážně chlapi z různých koutů města. Moji štamgasti si mě rychle oblíbili, někteří dokonce víc než jen jako výčepní. Přestože jsem ve městě žila celý život a myslela si, že už znám úplně všechny, pořád jsem potkávala nové tváře.

Když jsem oznámila, že odjíždím na delší dobu do zahraničí, setkala jsem se s neuvěřitelně milými reakcemi, které jsem vůbec nečekala. Přáli mi šťastnou cestu a ať si to užiju. Ti, kteří cestovali, mi slibovali, že to bude skvělé. Někteří mě objímali na rozloučenou, jiní si se mnou připili. Nikdy předtím jsem necítila takovou podporu a zároveň jsem si neuvědomovala, kolika lidem tu budu chybět. Cítila jsem vinu, že mě mají rádi a já je opouštím.

„Bez tebe to tu není ono! Už se vrať! Museli jsme jít jinam, chyběla jsi nám. Bez tebe je tam nuda!“ křičeli do telefonu moji zlatíčka z hospody. Trochu připití, ale o to upřímnější.
„Kdyby se ti tam něco dělo, dej hned vědět. Já pro tebe přijedu! Najdu si tě a odvezu domů!“

Téměř se mi derou slzy do očí, když si uvědomím, že za pouhé dva měsíce, kdy jsem byla doma a chodila do práce, jsem přirostla k srdci tolika lidem. Že jsem pro některé byla světlem na konci šedivého a zamračeného pracovního týdne. Myslím na ně a těším se na všechno, co zažiju abych jim to mohla vyprávět, až se k nim jednou zase vrátím.