nedobytné hrady
nedobytné hrady
Někteří lidé jsou tak plní bolesti a zranění,
že přiblížit se k nim, je jako procházet minovým polem.
Jste už na dosah, usmívají se na vás…
a nejednou prostě vybouchnete.
Poslední tipující: Jiří I.Zahradník, enigman, jort1, Jan Kacíř, Protos1182, Marten, Fialový metal, Lighter, mkinka, Ondra, ...
Komentáře (18)
Komentujících (11)
Doporučit
Tisk01.09.2023 13:15:11 Jiří I.Zahradník
A nevybouchnou oni?... že jako vybouchne ta nahromaděná bolest a my jsme zasažení střepinami bolesti.
03.09.2023 21:42:44 Sonador
...prostě někdy někdo vybouchne/me, ať už svou, nebo cizí vinou - tomu se prostě nedá vyhnout;)
10.08.2023 20:29:50 Sonador
moc vám všem děkuju za ty vaše krásné zamyšlenky... jistě se k nim vrátím!*
10.08.2023 17:25:07 Marten
...dobrý...ale název je vůči tématu dost....irelevantní!...;-) prostě navozuje jinou představu než text.
10.08.2023 18:25:02 Ondra
Jestli mohu, měl bych vlastní vysvětlení, Martene.
Skutečně občas člověk působí jako nedobytný hrad - horko těžko se k němu dostává a i když tím minovým polem přítel projde, tak ho čeká ještě padací most, hlavní dveře a ani potom nemusí mít vyhráno, neb i židle, na kterou se chce posadit, aby konečně mohl nemocnému pomoci, je jakoby přibitá a když už se ji povede trošku odsunout, tak zase nelze prakticky přisunout, aby se mohl pohodlně usadit... Je to velmi složité... A tak můj osobní názor s názvem tohoto dílka absolutně souhlasí :) Sám totiž takovým hradem jsem...
11.08.2023 14:28:01 Marten
..ale já tomu rozumím až moc dobře, každej jsme trochu nedobytnej...;-)jen název je jeden obraz (nedobytný hrad) a text jinej obraz (minové pole)...prostě bych si představoval jinej název...třeba "co noha minu mine"...néé, to je vtip Son..:-D
10.08.2023 15:03:52 šerý
Na tržné rány se nesahá a potřebují klidem vyhojit. I sdílení s druhým má své hranice a jen chlácholit, ubírá druhému vůli hledat vlastní cestu. Někdy kontra produktivně to druhého v bolesti jen utvrzujeme a prodlužuje rekovalescenci. Důležitější j ale utvrzovat, že život nemá ruce za zády a nabízí přátelskou ruku. Stojí za to žít a nabízet rozptýlení k odpočinku srdce a mysli. Někdy je láska nemocí z její životosprávy. Vylečit se z následků a žít. Fakt neprodlužujme si bolest navíc. Věk empaticky nečeká a neuprostně běží. Přidejme se k němu, ten společný běh stále stojí za to!
10.08.2023 12:52:19 Fialový metal
Krása... sestřičko.
***
Robin
Z nedobytné věže
Mnohdy vleže
K nebi jak šíp
Si i vystřelil.
***
Ať se Ti daří.
10.08.2023 11:19:45 Ondra
Absolutně souhlasím, milá Son :)
Jsem ten usměvavý ;) A naštěstí už znám příčinu a možná také, jak z toho ven ;) Resp. jak všechny negativní vjemy co nejvíce potlačit... Snad... Ale je tomu skutečně tak? Nebo vás vodím za nos? To se dozvíte na konci pořadu Věřte-Nevěřte. :D ;)
Měj se krásně, Son a užívej života :)
A já možná jednou ten můj doslovný životabudič také najdu (ji ;) )
10.08.2023 09:27:22 Dreamy
...zrovna včera jsem se potkala se známým, který by nutně potřeboval zredukovat...pohladil mě, díval se na mě a říkal..."Peti, já ti to tak přeju"...nabídla jsem mu podporu a v jeho očích bylo tolik bolesti, strachu a bezmoci, že jsem se nakonec nezmohla na nic jiného, než že jsem jeho přání otočila k němu. Někdy to zkrátka nejde, pomoct a někdy, když člověk pomůže sám sobě, může se stát, že to stejně pozitivně ovlivní i okolí...kéž bych právě pro tohoto člověka byla tak silnou inspirací a on se byl schopný zbavit strachu...
10.08.2023 09:08:41 kozorožka
Ano, je to tak, dotyk citlivého místa bolí. Chceš se dotknut lehce, ale bolí to hrozně. Dotyčný to vnímá jako útok. Dokud člověk sám nepochopí, že je to jeho zranění, co ho zraňuje, zůstává na stejném místě. Není mu pomoci. Snad jen tím, nehněvat se na něj a projevovat mu soucit. A když se nám to nedaří, tak se zase on dotknul našeho zranění. Podle mě je to takto jednoduché, řídím se tím a funguje mi to :-)
