(výchova ovčana)

Myslím tedy jsem - svoboda? Samotný pojem svoboda, chápáním jeho významu kdysi a nyní. Svoboda v antice byla výsadou v účasti na státní moci. Svobodní byli výjimeční. Jejich svoboda byla výsadou, která zdaleka nebyla dána každému a tak k ní přistupovali. Dnes je svoboda spíše chápána jako oddělení soukromých vztahů od státu. V moderní demokratické společnosti má pojem svoboda diametrálně odlišný význam a jako takový je také většinovou společností chápán. Dnešním výrazem svobody je bezpochyby možnost. Možnost účasti na volbě, důraz je třeba dát na slovo možnost. Všichni máme možnost, ale ne každý z nás ji využije. Možnost, která je dána všem, avšak její nevyužití není nijak sankcionováno. Právě to umožňuje mimo jiné svoboda, tak, jak ji dnes chápeme, svoboda volby. Možnost, nikoli povinnost. Povinností všech pak ale zůstává respektovat výsledek volby. Svobodné volby, těch, kteří svoji možnost využili a dali najevo svoji vůli v oblasti správy věcí veřejných, tedy věcí nás všech. Vzájemný respekt svobody všech členů společnosti je pro demokracii nezbytný.
A lid - tedy občané? S demokracií úzce souvisí pojem lid. Je to pojem svým způsobem neurčitý. Můžeme ovšem odvodit, že „ vůle lidu“ je tvořena právě na základě demokratických principů. Kdo je vlastně lid? Jsou to všichni občané dané země? Dnes ano, ale nikoli vždy v historii můžeme dát paralelu mezi slovo lid a všichni. Jsme to opravdu my? Obyčejní lidé, které spojuje příslušnost k danému území, náboženství, politické orientaci nebo zájmu? Jsme to my,
na které se mnozí odvolávají, o jejichž přízeň bojují? Pojem lid se začal hojně využívat v ústavách až v 19. a především ve 20. století. Na jeho vůli se odvolávali i různí moderní despotové, kteří svoji moc získali v rozporu s demokratickými principy soutěže politických sil.
„ Lid jako suverén má v politicko- ideologickém smyslu řadu kvalit, jimž empirický lid neodpovídá. Je suverénní ale zároveň je řízen, vychováván, ovládán. Proti abstraktnímu suverénu stojí konkrétní sociální struktura, vládnoucí třída či blok vládnoucích sil, veřejná moc a úředníci, kteří ji spravují.“ (Šamalík O politické společnosti).
Kdo nám tedy vládne? Vláda...
Není vládou lidu, ale vládne lidu. Vládne mu, ale s jeho podporou. Ta je pro fungující demokracii nezbytná. Permanentní dialog mezi vládnoucími a občanskou společností je jednou z podmínek její existence. V případech, kdy vláda toto nerespektuje, si svoji moc přisvojuje a popírá jedno ze základních pravidel demokracie. Tím, že zvolíme ty, kteří nás budou zastupovat, nevzdáváme se našeho práva na správu, jen volíme ty, kteří ji budou fakticky vykonávat v souladu s našimi představami. Vybíráme toho, kdo bude efektivně vládnout podle toho, jaké nám nabízí kandidáti možnosti této vlády.
Jenže je to skutečně tak?...:-)
P.S. Omlouvám se, je to trochu dlouhé...

10.01.2016 15:25:31 | xlps