Profil autora Christel

Christel

Pošli vzkaz
31 let

Registrace od
23.08.2004 10:26:00
(5563 dnů)

Tvorba celkem (96)
Úvahy (7)
Básně (64)
Erotické povídky (1)
Povídky (22)
Prozaická miniatura (2)

Naposledy aktivní
03.09.2011 22:14:00


Tipy obdržené: 118
Tipy rozdané:

Komentáře obdržené: 87
Komentáře rozdané: 34
 (k cizím dílům: 19)

Přidej k oblíbeným
Přidej k blokovaným
Autor píše o sobě

Osobnost pod lupou Otázka: První otázka bude úplně zásadní: Proč ses rozhodla pro tenhle rozhovor? Christel: Protože chci, aby se o mně lidé dozvěděli víc. Jaká jsem, proč píšu to, co píšu… Aby si mě dokázali představit a na základě toho, co si přečtou, si říct, jestli je člověk jako já zajímá nebo ne. A jestli stojí za to číst, co jsem napsala. Otázka: Takže jaká jsi? Christel: Hm… to se celkem těžko vyjadřuje. Mám hodně komplikovanou povahu. Ale pokud mám uvést pár nejvýraznějších rysů… Jsem introvertka a nenapravitelná romantička. A pak je tu znamení, ve kterém jsem se narodila – Lev. Díky tomu jsem hodně silná osobnost. Mám ještě některé další lví vlastnosti, ale ty skryté, které nejsou vidět. Někdy si říkám, že je to škoda, protože kdyby o nich lidé věděli, třeba by pak na mě pohlíželi jinak. Otázka: A jak se na tebe dívají teď? Christel: Spousta lidí si myslí, že jsem arogantní. Hlavně ti, co mě moc neznají. Je to přirozené, protože působím chladně a nepřístupně. Jen mě mrzí, že všichni tolik dávají na první dojem. Protože kdyby udělali jen jediný krok ke mně, zjistili by, že opak je pravdou. Vůbec nejsem taková, jak vypadám. Právě naopak. Otázka: Teď ke tvému psaní. Skoro všechno, co vytváříš, jsou smutné a vážné věci. Píšeš o žalu, bolesti, osamění… Jak jsi k tomu došla? Christel: Je to podložené mými životními zkušenostmi – ale to už myslím každý poznal. Nevyrůstala jsem ve zrovna ideálním prostředí a netajím se tím, že mě to poznamenalo. Ale ničeho nelituji. Píšu o věcech, které se mě dotýkají, které znám a dokážu procítit. Odvrácená strana života je prostě moje parketa; tak to bylo a vždycky bude. Taková jsem a kdo to neuznává, ať moje díla nečte. Každému jde něco. A já nepíšu o štěstí a radosti, protože zatím nemám, co bych o nich napsala. Knížky plné pozitivních emocí nečtu – nebaví mě. V jednom filmu jsem slyšela takovou větu: Psaní je osamělost. A je to pravda. Otázka: Chtěla bys být jako spisovatelka hodně slavná? Christel: Myslíš po celém světě? Tak to asi ne. Slávy se spíš děsím. Jediné, co chci, je být autorka zajímavých kvalitních knih. Otázka: Jak snášíš kritiku? Christel: Myslím si, že velmi dobře. Vždycky se snažím nad tím, co mi lidé vytknou, zamyslet, a většinou přijdu na to, že mají pravdu. Cením si kritiky. Pomáhá mi zdokonalovat se. Otázka: Ráda v psaní experimentuješ. Nebojíš se, že tě za to lidé odsoudí? Christel: No… to riziko je tu vždycky. Když vidím něco, co mě zaujme, tak o tom napíšu, protože to na mě udělalo dojem. Třeba v případě Deep Dark Inside to byla reportáž, kterou jsem zahlédla na internetu. Ráda se pouštím do takových těch… jak bych to řekla… témat, o kterých se moc nepíše. Samozřejmě jsou všechna negativní. Beru to tak trochu jako provokaci. Když napíšu něco skandálního, často to zveřejním jen ze zvědavosti – abych viděla, jak na to lidé budou reagovat. A když mě odsoudí… No co už. Zkusím si reputaci napravit něčím jiným. Otázka: Vyskytlo se v poslední době něco, co na tebe zapůsobilo? Christel: Tak na to ti můžu odpovědět okamžitě! Včera jsem četla nádhernou povídku, složenou z několika částí. Byla o tom, jak je život těžký a láska dokonce ještě těžší. V každé té části byl takový odstaveček v uvozovkách. Jsou to jakási pravidla, moudré a hluboké věty, které mě okamžitě chytly za srdce. Všechna ta slova jsou mi tak blízká – něco jako bych říkala sama, něco jako by se mluvilo o mně. A víš co? Já to sem teď přepíšu, ať každý vidí, o čem mluví. Je to teda v angličtině (omlouvám se všem, kteří na mě teď budou naštvaní), ale česky by to tak hezky nevyznělo. Doporučuji přečíst si to dvakrát, protože je to celkem složité na pochopení. Ale když vám svitne, stojí to za to! xxx "Consenting to live in this life is consenting to die in the same terms. You can't expect to walk this road without thinking that you aren't going to fail. Everyone always loses in the game of life..." "It's forever, no backing out, no turning back, and no more saying never. This is the time, right here, right now, and it's time to grasp what we can before it leaves us cold. Who wants this when they have a chance at living forever? Huh? Would you give up that chance?" "You see, you were made for the part, made to walk the nights. You loved the stories, loved and admired the characters for what they had, even if they weren't real. But now, now you are real, we are real, and it doesn't matter what happens. Eternity will bow to us, and someday, somehow, we will find each other again. You are living your wildest dreams..." "You know that you make your own personal angst. It's worse than those damnable fan fictions you used to read. You live in dreams, and dream of reality, something you still long to grasp even though there is no way you can ever go back." "You are a Diva, pouty fits and throwing things around the room. It's called violence, and it's all because of you. Your body is looking for something, that is clear, but you hold back like you can still change what is going on. You could still tell them, you know...Tell them that you want out and away. I'm sure they are all looking and waiting for it. They are watching you more than you even realize, and if you don't start paying attention, you will be losing more than just your reputation." "I know there is still some small amount of logic in that clouded and confused little mind of yours, you just have to look for it. Does it matter anymore if they all sing your praise? You are above it, no one matters but you and I. Watch them, you'll see, and you'll finally know." "It's greed you know, what drives them like this. It's what fuels the stalkers, baits the dark and burns the innocent. It's an attitude just as much as an emotion. You should hear some of them talk, like you are some priceless artifact that few can have, but all want. They swarm you like a plague of locusts, and you are the only one they will ever want. Maybe now you will see what drives me away from fame, the lights and the 'love' as you would call it. They don't love you, they want you stuffed so you'll last forever for them." "They will all go, if we like it or not. I can only give you one idea, because I know to this day it kills you inside to know that none of them knew, and you still think they lost out because of it. You'll know when their sun is going to set, and if it will set your heart to rest, you can go tell them before that final moment. Be an angel of mercy, just like they will all need. Find some way to deal before it rips you apart..." "Don't let them tell you that you have no heart, for surely you do if you are so noble about this task you take. If they give of themselves, then you are helping them just as you are helping yourself. Let them go in a warm grasp, in one of love and caring. I know you will seek them all in time, and you shall set them free on a wind of new hope. Impressed is not the right word to describe, but until I find one better, I will always be in awe of your will." "You are more human than any of them could ever be, ya know? It isn't about life or death, it's about caring, about love and compassion. It's about the tears you shed just thinking that you will be taking another against their will. Most wouldn't care at all, but you do, you feel and you comprehend. Maybe you are neither, but something unique and true, whatever form." "Let this be my prayer, that they find a place, be guided by your grace, and the faith to make them safe in their journey. Take them home, so that they will be happy once more, as they have made me in this lifetime. Lay rest the weary souls, and let them fly away on the wings of a new and glorious dawn." "He hasn't changed at all, not in anything. I suppose I should feel unnerved by this, but I know he sees the same in me. He told me the other day that he had never met anyone as human as I was, and that thought comforted me for a long while. Though he doesn't realize, he too is more 'human' than what he would readily realize. What he doesn't know is that I saw him cry, saw him break at the bedsides of the one family I told him I wouldn't touch. Everyone else, I carry them with me, but his family, his parents and brothers, were his to deal. He could never force himself to do what I did, and watched them fade from his grasp. No one complained when their services were all held in the early hours of night, or that things were ready and paid. I watched from the banisters, scared that I would raise suspicion if I sat with everyone else. No one can ever tell me that he does not feel, because I know he does with every fiber in his body." "Pleasure is always a 'want', that never changes. Many things fall under this heading, but everyone works that out a bit differently than I do. For all simplicity, you are working for things that will keep you sane, because even indulging in too many wants and pleasures will only end you in insanity. Our kind has been lost to it as many times as it is possible to count. Let's both hope that neither of us reach that point." "It is nights like these when I long for it the most, when I know I could let it all go, and I wouldn't care any longer what happened. A night like this lets you look back over everything you've done with the lifetimes you gained over everyone else, the countless number of things you saw and did through the centuries. You know, we've seen so many nights go by, 146,000 to be exact. 400 years isn't too bad of a life, is it?" "We balanced a delicate web between our hands, grasping what we wished, letting the rest fall from the threads into oblivion. Fate is much the same way I suppose, letting some walk the thin line while others fall from memory and existence. You and I, we cheated it, hovering above it so we would never fall. There was always one lesson that could never be taught, no matter how many times we watch the others. That lesson is how to let go of ourselves. We were once born to the light, and it is time to end it in the face of the last bright and glorious dawn. I can never say where we will go from here, but I know it must be a wondrous place." xxx Otázka: Chceš závěrem něco vzkázat svým čtenářům? Christel: Ano! Chtěla bych poděkovat všem, kteří „mě“ čtou a píšou mi názory – jakékoliv. Moc si vážím toho, že si v dnešním vytíženém stylu života najdete čas na to, abyste mrkli na výplody mé zvláštní mysli. Znamená to pro mě hodně. Děkuju!

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter