U angreštového plotu hvězd

Hleděl jsem nad propastný jícen rokle, kde ticho hluboké jak temnota spalo. Štíty hor čněly jeden nad druhým. Kontury románského kláštera v dáli.

Proudily zde básně nevypovídané, vítr je nosil jako tajemné vlny. Žluva slunce na obloze planoucí, rozjasňovala duše, jak zářivý drahokam.

Vějíř luk a polí se otevíral. Slunce se dotklo země naposledy svým polibkem. U angreštového plotu hvězd jsme se sešli, bez hranic a hran.

Tak šli jsme spolu do světa barev a dechberoucích výhledů, kde se slova stávala magií a náš hlas hlasem neviditelných.

Nad propastným jícnem rokle nám svítila naděje, A safírové štíty hor nám ukazovaly

cestu k dalším snům