Hleděl jsem nad propastný jícen rokle, kde ticho hluboké jak temnota spalo. Štíty hor čněly jeden nad druhým. Kontury románského kláštera v dáli.
Proudily zde básně nevypovídané, vítr je nosil jako tajemné vlny. Žluva slunce na obloze planoucí, rozjasňovala duše, jak zářivý drahokam.
Vějíř luk a polí se otevíral. Slunce se dotklo země naposledy svým polibkem. U angreštového plotu hvězd jsme se sešli, bez hranic a hran.
Tak šli jsme spolu do světa barev a dechberoucích výhledů, kde se slova stávala magií a náš hlas hlasem neviditelných.
Nad propastným jícnem rokle nám svítila naděje, A safírové štíty hor nám ukazovaly
cestu k dalším snům
Kouzelné...
14.01.2024 17:06:20 | Rafinka
Veľmi pekná takýto štýl by som chcel skúsiť až budem veľký
10.01.2024 17:49:14 | IronDodo
Líbí se mi zvukomalebnost slov...vytváříš krásné obrazy...
10.01.2024 16:44:01 | ukrytá v máku
To je taková nádhera... Kde se tohle v tobě bere???
Ale víš co, to není podstatný.Ať se to bere kdekoli, hlavně to pořád nacházej...:-)*
10.01.2024 11:50:39 | cappuccinogirl