nevěsta poezie

Potkal jsem ji o půlnoci,
město spalo, lampy zhasly,
v pramenech jejích vlasů
hvězdy se  leskly.

Víno jsme popíjeli
z kostela právě zvony zazvonily
brány do jiné dimenze
nás přivolaly 
tam, kde čas
nehraje žádnou roli.

Nevěsta poezií
ztrácí se za svítání,
a já v omámení
volám za ní.

Ty jsi ta jediná,
múza, co ve mně proudí,
ty jsi ta jediná,
má paní.

Inkoust jí stékal po prstech,

když
kabát sundala
mi
básně  po zádech 

začla mi psát 

 a do kapes 
pak házela mi
vzkazy o snech
že
gravitace
k ránu kouzlo své ztrácí.
a já šel
v zaslepení
po kolejích spásy a nadějí.

V básnickém ráji
nemohl jsem vzdorovat,
při vší její -kráse
zapřísáhl jsem- se,
že navždy
budu ji milovat…

Kreslila svět bez hranic,
pověsila verše až na měsíc.
V každém slově otevřená víc a více
a já chtěl jediné –
být jejím milencem

---Nevěsta poezií –
mám pro ni slabiny,
utíká po louce fantazií,
v očích má hlubiny.

Nevěsta poezií –
čistými křídly holubice
překryla i černé stíny.
Líbám ji na líce,
a za ruce
vedu si ji
Prosím ji na kolenou
,,Staň se mou ženou...
Nevěstou poezií
jedinou mou
vyvolenou"

Je to hlas, co volá,
a v hrudi rozehrává zvony.
Je to světlo, co zůstává,
když se všechno zlomí.
Ona mě může rozehřát,
vášnivá jak plameny,
dává mi znamení.

Nevěsto poezie,
kráčíš v teniskách,
píšeš světlo do temna,
nedáš mi spát.

Nevěsto poezie,
mám pro tebe slabosti,
dávám ti prsten
jako slib věrnosti

Bez tebe nedýchám,
bez tebe nejsem nic.
ty si ta jediná....
na věčné časy