Zpěv lesa – prolog zlomu

Oči se rozevírají v bledém šeru,
Kroky stojí – listy pod botou skučí,
Směr již neznám, jsou ke mne hluší.

 

Ozvěna lesa v dálce tepe,
vítr ji šeptá, tma ji řve:

Tam, kde se stromy do nebe tyčí,
tam nechoď – tam tě zničí.

Tam, kde mech do kostí prorůstá,
tam nezastavuj – tam tě umlčí.

Tam, kde lešij v duši lesa spočívá,
tam nepokračuj – tam tě vztyčí…

 

Ni:

    Proč kráčíš? Když smyslu není.
   Cesta je prázdná, konec nicotný.
  Jsi jen pomíjivost vtělená do kůže, do kostí, do dechu.
 Každý krok je nadbytečný, každý nádech jen náhoda vesmíru.
Otoč se – Není návratu, jen konce bezvýznamného příběhu.

 

Hu:

     A přesto jdu!
   Jsem víc, než popel, víc než list v proudu času.
  Jsem mysl, jsem touha, jsem chtění i bolest.
 Jestli smyslu není, pak jej; v srdci, v duši, v nohách; znovu objevím.
I kdyby cesta vedla do propasti, znamená to, že jsem byl.

 

Ex:

     Tak se ptej!
    Ptej se poutníku… proč vlastně jdeš?
   Odpověď nečekej – tu sám si dej!
  Čím jiným jsi než rozhodnutím?
 Čím jiným jsi, než volbou kráčet dál?
Kdo jsi, když ne ten, co tu stojí?

 

St:

       Kráčej…
      Smysl nehledej…
     Štěstí nehledej…
    Klid hledej…
   Jedině bolest přijmi,
  Jedině mlhu přijmi,
 Jedině pád přijmi.
Když už není té cesty zpět;

 

Mlha, ten had kolem těla se stáčí,
už ruce necítí, už boty nesvítí;

Kůže se v dřevěný popel mění,
kosti v kořeny, dech v mlhy ranní;

Již není kroků, již není návratu,
vítr jen šeptá, co tma vykřikuje;

Neexistuje nic, co by trvalo věčně,
A poutník? Ten už též není…

 

V korunách stromů, v ozvěně písně,
ve stínech mlhy, co v srdci se chvěje.
Tak zmizel – stopy zanechal po sobě.