O vlku a hlasu lesa

O vlku a hlasu lesa

 

Na kraji lesa, kde Slunce se loučí,

kam zřídka dosáhnou sítě pavoučí,

dřímají při noci pod spadlým bukem,

v objetí krásná liška s šedým vlkem.

 

Ačkoliv je jara teprve počátek,

vnímám, že pod bukem tepla je dostatek.

Ačkoliv jde jen o tělesa spící,

ten vztah nelze popsat verši tisíci.

 

Jen okraj lesa, však středobod vesmíru,

sto různých citů, však vše klimbá ve smíru.

Měsíc teď svým svitem prořízl mraky,

je jim tak hezky, chci lehnout k nim taky.

 

Vlk to je dobrák a vždy plný humoru,

s liškou se v únoru přihlásil o noru.

Les se však omluvil, místa již není,

obora v centru pak stála by jmění.

 

Vlk neváhal a vyvrátil buk ztepilý,

v místech, kde se s liškou prvně políbili.

tvor to byl moudrý, ve všech hledal krásu,

zvěř k němu chodila pro lék a spásu.

 

Liška též poctivě s každým zacházela,

radost rozdávala kvítím jež sázela.

Mláďatům vábeným vůní květů vždy všem,

rozdala koláčů ovocných, s úsměvem.

 

S nimi se nejeden ucítil v bezpečí,

když bylo potřeba, pomohli bez řečí,

skromní a překrásní jsou liška s vlkem,

teď odpočívají pod větve sukem.

 

Jednoho rána, snad mohlo být úterý,

linou se po lese otravné údery.

Vzbuzený vlk jde po příčině hluku,

ospalý škrábe se z kořenů buku.

 

Když promne oči, zůstane mu rozum stát,

stojí tu před zraky mrňavý majestát,

ohyzdně šklebí se, oči jak smrtka,

svit Slunce představí vlkovi krtka.

 

Jsou však již věci, co netřeba představit.

Než stihne zdvořile dobrý vlk pozdravit,

vzpomene v krátkosti na časy sivé,

kdy liška patřila bestii lstivé.

 

Tolikrát liška o lásku se snažila,

tolikrát v noci se samotná trápila.

Nehodný její dobroty a čistoty,

krtek jí podhrabal veškeré jistoty.

 

S úsměvem nechá vlk předsudků minulých,

až teď si povšimne hlodavců strnulých.

Škůdce chtěl k příchodu početní výhodu,

proto si přivolal hrabošů z východu.

 

Krtek i hlodavci bydleli na louce,

v blízkosti lesa o vlkovi vědouce.

krtku šel kvůli lišce proti srsti,

milovat nechtěl, však chtěl ji mít v hrsti.

 

Škůdce teď s úšklebkem nervózně polyká.

Snad trochu podepřen očima tolika,

přišel si stěžovat na květů obtíž,

liška je sází moc u louky totiž.

 

Navíc prý počtem svým zužují pastvinu.

To dává vlkovi koktavě za vinu.

Barevnost květů prý nemůže strávit,

vlk bude muset se rostlinstva zbavit.

 

Nedá se divý pes výstupem rozhodit,

nehodlá ze světa květenu sprovodit.

Zná lásku liščinu ke květů vůni,

nabídne přesadit jich k blízké tůni.

 

Kompromis vlkův se nedočká potlesku,

nachvíli zří se v škůdce oka odlesku.

Krom sebe vidí jen zlobu a lest,

má vlka pro lásku stihnout ho trest?

 

Nyní až postřehne diváků desítky,

pohledy kolem si neberou servítky.

Dříve se zvěř po lese květy chlubila,

teď by snad nejradši okrasu hubila.

 

Když kráčí později vlk k tůni dumaje,

nad chvílemi ranními lesa u kraje,

nermoutí se tolik nad krtka činy,

spíš pohled zvěře v něm zanechá viny.

 

Roztáh’ se dobrý vlk nad tůně hladinou,

opodál brodí se volavky bažinou.

Jedné prý krtek řek’ - to by byl konec,

vlk chce tůň otrávit, prý drží skočec.

 

Zaslechl smutný vlk tichou řeč sousedů,

hájit se mohl, vždyť k vodě šel bez jedu.

Jen pohled na ptáky naplnil potuch,

že lesem prolétá prolhaný zloduch.

 

Při cestě k buku je nálada napjatá,

před stínem šelmy, když prchají mláďata.

Tuhle jich hostil, ach… zmohla ho tíseň.

Celý les notuje zlověstnou píseň.

 

Držel se za bradu, když v tom mu sletěla,

před bukem, u cesty jeho choť seděla.

Přišel blíž, optal se, nač liška slzí,

ta prý to čekala. Moc ji to mrzí.

 

Navedla pokynem zrak vlkův ke kvítí,

brzo mu došlo, co provedli prevíti.

Zlámali okrasu, zdupali chloubu,

Přivedli ozdobě z předlesí zhoubu.

 

Pět dlouhých dnů pak liška vlka konejší.

Tento rok stejně prý dorostly oschlejší.

Příště prý osází jen část kol buku,

vyhne se řádění krtkova pluku.

 

Postoje vlka se však s liškou neschází.

V soucitu nad krtkem nachází nesnázi.

Liščinu dobrotu vnímá za slabost,

právu chce vendetou učinit zadost.

 

Pohled lesa jej pak přivádí k bezpráví,

chápe, že krtek všem pomluvy vypráví.

A ti, co vlka ctí, v trend míru věří,

„moudrý tvor, ustoupí nebystré zvěři.”

 

Ustoupil pátý den dobrý vlk od hněvu,

částečně opomněl ohavnou návštěvu.

Nejvíc chtěl zpátky svou úctu a prestiž,

pomstě se vyhnul, ač zvládal to přes tíž.

 

Uteklo jaro i léta čas dozníval,

kdo čekal příměří, mylně se domníval.

Pod bukem probíhal příjemný čtvrtek.

Kde se vzal, tu se vzal. Zas tam byl - krtek.

 

Otřesen, zaskočen, skočil vlk od stolu,

kde s liškou snídali tuňáka pospolu.

(Tuňák byl výjimkou od strýce z Dánska,

tradičně navykli na zelí z Blanska.)

 

Proč vlka vylekal přímořský pamlsek?

Na rybu přilétl sluneční paprsek!

Teď další přibyly, liška už chápe,

někdo se do buku sekerou sápe.

 

Už i vlk rozumí, odkud ten náhlý svit,

nač Slunce hodlalo jídelnu navštívit,

mezitím sekera mění kmen v trámky.

Zrak vlkův nejeví života známky.

 

Zírá na životního díla piliny,

spojil si sekeru se zkázou byliny,

jen jeden z lesa je natolik mstivý.

Vlk pátrá pohledem, kdež’ posměch křivý.

 

Hned, jak jej spatřil, tak vyrazil úprkem,

přál si ho sprovodit v zubech a pod krkem.

Při běhu vytryskly mu slzy zčerstva,

spíše než smrt, přál si znát důvod zvěrstva.

 

Zastavil před krtkem, ten prackou pokynul,

drápem na úřední listině spočinul:

„Les žádá buku náhlé odstranění,

neb ke stavbě nevydal oprávnění.“

 

Oněměl divý pes nad krutým rozkazem,

pod místem, jež s láskou spojoval, slehla zem.

Naposled spatřil stavebního bobra,

jak koná k žádosti vyššího dobra.

 

Odešel bobr a utichla sekera.

Tichý byl vlk i zvěř zamlkla veškerá.

Krtek se zalek‘ a ukryl se v zemi,

vlk zůstal napospas, opuštěn všemi.

 

My pořád o vlku… co liška cítila?

Když se do ruin buku sanovat řítila?

Jala se spasit, co spasit se dalo,

klopýtla. Co nesla, vše popadalo.

 

Prolétla nešťastným pohledem ve spěchu,

hledajíc v okolí vlkovu útěchu.

Útěchu nenašla, nebyla k mání,

vlk lišku opustil, nemysliv na ni.

 

Toulal se, omámen krtkovou drzostí,

dávnověk kropil ho bolestnou trpkostí.

Víc, než kdy jindy teď vzpomínal éru,

kdy liška strádala v mlhavém šeru.

 

Škůdce ji ovládal, diktoval jednání,

když nátlak odmítla, urážel se na ni.

kdo ví, zda schválně, či jednal-li skrz zlost,

provedl lišce i nejhorší zvrhlost.

 

Po čase upadla do hmoty temnoty.

zapřela škodlivost, bála se samoty.

naivně přála si dožít se svitu,

krtka si napravit, být hodna citů.

 

Lepší dny nepřišly, tak se k nim vydala,

zle se jí vedlo, leč hůř, kdyby zůstala.

Uprchla z bestie záludných spárů,

za cenu ztrhaných důvěry cárů.

 

Osud však tajemný, připravil spiknutí,

náhle si usmyslil milostné vzplanutí.

Bránivši truchlení nad srdce zmaru,

poslal jí ve vlku nutného daru.

 

Vlk žalu vyslechnuv, vytáh’ ji z bezedna,

přikývnul mlčet a tajit háv šeredna.

Tím krtka činy kryl a vznikal rozpor,

něha však přebila morální odpor.

 

Byť je les záhadný, tři věci odkrývá.

Zná formy tužeb a čím každá oplývá.

Na tužby dohlíží, rovná jim stezku,

čerpá z nich radosti, čerpá z nich stesku.

 

První je sobecká, lásce je vzdálená.

Saje a vysává, osudem spálená.

Přebývá na úkor, žehlí si vady,

k objektu celý čas stočena zády.

 

Druhá je objektem předešlé vyžírky.

Odchází vyhublá s nezdarem do sbírky.

Na pády navyklá, svižně krok stočí,

nehledíc okovů okolo očí.

 

Zmatená klopýtá od louže do bláta,

při štěstí narazí na tužbu ze zlata.

Jediná ta vskutku o sebe dbala,

nastal čas skleslé, by sebe kus dala.

 

Není však - okov když rozsekne - po práci.

Láska vždyť další láskou dobro oplácí!

A ač měl dobrý vlk od všeho po dosti,

objevil při lišce nových vah radosti.

 

Jedinou nepřestal milovat se zvykem.

Jediná vedla řeč totožným jazykem.

Jedinou bytostí, jen jemu vlastní,

pro všechny paprskem, jen spolu šťastní.

 

Do dálky zahleděn, v dálku se ubírá,

zamyšlen, proč mu les rovnosti upírá.

Keře, z jejž čerpali, kácejí ve klest,

pro shnilý strom, co má v kořenech neřest.

 

Z úvah jej opětně probraly volavky.

Kdysí strach z otravy střídají nadávky.

Z blízkosti tůně ho zobáky ženou.

Je báj o skočci hrozbou podloženou?

 

K ptákům se přidaly pohledy supené.

Kvítím se odplácí za kvítí zhubené?

Proháněn bučinou rostoucí tlupou,

musí se k buku skrýt nebo ho zdupou!

 

Ztratil se sousedům v domova ostatcích,

zrakem projel bydlo, zatruchliv po statcích.

Nechápe… hledá ji, opařen mrazem!

Liška je nahrazena dlouhým vzkazem.

 

Vzkaz nemá výčitek, zní spíše zpytujíc,

především pak ztráty blízkosti litujíc.

Dříve se nasmáli, teď se vlk stáhnul,

smutek s ní neřešil, sám světem táhnul.

 

S náručí vřelou z břehů spravedlnosti,

doufajíc v povstání z vod právní hořkosti.

Nepovstal, topil se, vzteky se sžíral,

lišku již nelaskal, úzkostně svíral.

 

V tu změnil čtenáři dopis typ bolesti.

I liška zaslechla o skočce pověsti,

má tedy z vlka strach a k tomu v dáli,

pociťuje lesa tlak neustálý.

 

Snad lišku samotnou přesvědčit dopis má,

záminky k odchodu formuje do písma.

K odchodu odkud? Vždyť o buk dnes přišli!

Kéž by vlk znal, kam vzkaz zákeřně smýšlí.

 

Soudil ji les, když v něm žádala o střechu.

Jediný krtek prý nabíd’ jí pelechu.

V závěru tlumí vliv… “Není to navždy!”

Jen si to urovnat musí zvlášť každý.

 

Upustil dopis a zalapal po dechu,

již vítr rozráží dupaje po mechu.

V tváři má rozhodnost. Znovu jí nabyl.

Kruh by se uzavřel. Pokud by ZABIL.

 

VERZE A:

Doběhl na louku. V zem mizí hraboši.

Po době oplývá zrak vlkův rozkoší.

Dobral se k noře již obýval prevít.

Započal hrabati. Nehodlal slevit.

 

Zuby ho polapil. Mocně s ním šermuje.

Drápem rve hlavu, co o život bojuje.

S čenichem z karmínu. S pohledem lovce,

Pózuje s trofejí diváků stovce.

 

Většina zhrozena. Jen divák jediný,

navždy se rozběhl borovic ve stíny.

Nic vlku nenechal. Naposled k setkání.

Jen oči nádherné dvě. Plné zklamání.

 

VERZE B:

Již lásce rozumí. Co vskutku znamená.

Zpomalil, neb spatřil na skočci semena.

Hanbil se za svůj žal. Oba ho nesli!

Nejen vlk. Oba na samé dno klesli!

 

Poprvé cítil klid. Tak po něm prahnul!

Vyrovnán po dalších semenech sáhnul.

Vrávorá podpořen červenou smrtí,

Není již záště, co duši mu drtí.

 

Lišce, té rozumí. I krtka pochopil.

Jen postoj lesa ho despektem pokropil.

Vznáší se v tůni, neb vyrovnal bezpráví.

Lží, kterou živil les, nechť se s ním otráví.