O Janu a Růži

Jan
Tak jsem zde, má paní, kde skryl se tvůj stín?
Zahrada tvá tebou voní, přec jsi jak dým.
Čekaje náruč, úsměv a pohled vroucí,
leč tráva mi šeptá cosi tak zvoucí.
Ó, Violeto, nebuď víla laškovná!
Snad jsi růže, v rosách jitra rozkvetlá?
Snad šeřík, jenž vábí a pak tichem vítá?
Mé srdce bloudí, a tvůj smích zde klokotá.

Violeta
Ne každý, kdo vstoupí, k růži smí jít blíž,
i v této zahradě se lze ztratit, víš.
Pověz, co hledáš – lásku, chválu či spásu?
Či přišel jsi odložit svou zbroj i slávu?

Jan
Hledal tě v kapkách rosy, v stínu těl,
bez tebe je mi trpko, proto sem přišel.
Svůj meč jsem složil tam u studánky čisté,
a sokem jest mi střevlík v trávě mokré.

Violeta
Zkouška teprve čeká, hrdino slavný,
zkus den prožíti bez zbroje se slavíky.
Zde nebojuješ, zde objímáš svět tichý,
a někdy tě vyléčí, co tě rozlítí.

Jan
Tak to mě vítáš, má paní v bodláčí?
Nutíš mě stát v kopřivách, kde ty tančíš?
Dobrá, pokud k růži dojdu bez šrámu,
přiznáš, že rytíř láskou ztratil svú hlavu.

Violeta
Rytíř s rozumem tuze zvíře vzácné!
Pojď tedy, má růže nečeká, až zvadne.
Pamatuj: kdo lásku najde v hlúbi hry,
je blíž spasení než kněží s knihami.

Zhudebnění provedla dcera v programech. Jedná se o pokračování balady Jana a Violety snad se líbí.