Básnické klání

Stalo se to kdysi, kdesi

snad za dubovými lesy –

žil si sobě jeden král.

Dětí žádných nemaje,

žena jeho „poklad“ je,

vše by pro ni udělal.

 

Ta ho jednou ráno budí,

že se opět velmi nudí

a chce nové kratochvíle.

„Co tak turnaj na kolbišti

uspořádat v středu příští?“,

vyřkl návrh vskutku čile.

 

Královna se zamračila:

„Boj, to je jen hrubá síla,

často při něm teče krev.“

„Však“, dodala bez meškání

„básníků chci tady klání,

ať zní v sále s lyrou zpěv.“

 

Tak v království do dvou neděl

o turnaji tomto věděl

rytíř, sedlák, služebníček.

Sjeli se pak mladí, staří,

doufajíce, že se zdaří

od výhry tu získat klíček.

 

Když král z trůnu zatleskal,

utišil se plný sál

a královna nato vstala:

„Teď pět chválu na mou krásu

ať uslyším z vašich hlasů.

Úkol ten jsem přichystala.“

 

Dvořenín když tleskl dlaní,

začalo to velké klání -

básníků jsou as dvě řady.

Šíji labutí, dlouhý vlas,

délku modročerných řas…

opěvují její vnady.

 

Pak předstoupil naposledy

stařec, v tváři trochu bledý,

rukou zvolna ztišil šum.

Jeho báseň zní tak tiše

jako vánek, který dýše

když vypráví oblakům.

 

„Královno, jsi krásná vskutku…

já však vrhl se v tu půtku,

abych sdělil lidu všemu…

Pak ozvalo se tichem

„Obtížena ty jsi hříchem!

Vzalas život synu mému!“

 

Nechtěl splnit příkaz tvůj,

zavést krále v temnou sluj,

tam ho mečem proklát v stínu.

Pak ses bála jeho slov,

v temném lese skryt jest rov.

Proklínám tě za tu vinu.

 

Ať do roka tě peklo schvátí,

neochrání žádní svatí“,

sálem bouří starcův hlas.

„Dost bylo těch drzých řečí.“

Královna teď z trůnu ječí

„Co tu, starče, rušíš nás!“

 

„Je to blázen, drahá paní“,

konšel z města muže brání,

„ztratil syna jediného.“

Král pohlížel pobaveně,

po starci i po své ženě.

Pak zavolal strážce svého.

 

„Toho starce vyhoď z hradu,

dej mu zlato a též radu,

aby zmizel z očí lidu.

Královně se náleží,

být zavřena ve věži,

dosáhnu tak aspoň klidu.“