Předhodil své srdce vlkům

V noci slyšel jen vlků vytí,

co je smyslem života, podstatou bytí?

Člověk, vesmír, rozmanitost?

Osud, náhoda či vyšší bytost?

 

Cítil se dlouho prázdný a sám,

disponoval však tím, co postrádám

a kousek mojí duše černé,

napraví jeho srdce věrné.

 

Pak spatřil jsi ji – překrásnou vlčici

na zasněžených pláních tančící,

jak vyje svou smutnou píseň,

Tebe zmocnila se tíseň.

 

V ten den propadl jsi stínu,

tajemné pavučině splínu,

i slunce přestalo tě hřát,

srdce krvácí žalem napořád.

 

Tak nabídl své srdce čisté,

nevědomky smrti jisté,

když milovals až příliš,

že to ustojíš, se mýlíš!

  

Cítil její bolest, žal,

odnášel ho dál a dál,

stále víc jí podléhal,

s neklidnou myslí uléhal.

 

V nekonečné tmě svítí dva safíry,

kolik zbylo ještě z tvé víry?

Začít bát ses hochu měl

ve chvíli kdy 's ji uviděl.

 

Tak předhodil své srdce vlkům,

smutný konec jeho dnům,

vydechl naposled jedné noci,

tělo bezvládné obklopili vlci….