Básník a rytíř

Kráčel básník nočním stínem,

byv omámen silným vínem,

pro verše zde námět hledal.

Uprostřed tmavých kapradin

náhle se bleskl světla klín,

Měsíc nad kopce se zvedal…

 

Tam pod stromy je tůň malá,

odráží se v ní jen skála

a oheň, jenž dohořívá.

„Toť setkání nečekané!

Co tu děláš, vzácný pane?“

Na rytíře se teď dívá.

 

Co to pravím, na rytíře?

Spíše možno říci zvíře,

oblečené v lidský šat.

Možná milé byly kdysi

jeho teď ztrhané rysy.

Mladík se hned začal ptát:

 

„Vzácný pane, co se stalo?

Chybělo by jenom málo,

byl bych tě málem nepoznal.

Vidím, že jsi raněn těžce…

Počkej, hned vytáhnu z měšce

víno, jež mi otec daroval.“

 

Rytíř hltal nápoj lačně

a když dopil, tak rozvláčně

pustil se do vyprávění:

 „Nevím, jak ti službu splatím,

vždyť v hrad rodný se nevrátím,

z mého žití mnoho není.“

 

„Putoval jsem mnoha kraji,

nad nimiž se dech až tají,

Bretaň z nich je nejkrásnější.

Tam jsem potkal pannu sličnou,

když jsem mířil za šlechtičnou,

bych ji získal pro hrad zdejší.

 

Než mne prve oslovila,

lehce se jen uklonila

a já málem z koně spadl.

Zíraje na dívku bílou,

zapomněl jsem na mou milou,

její obraz v srdci zvadl.

 

Té panny havraní byl vlas

a jejich očí zářný jas…

a ruce toť úběl čistá…

její smích jak ptačí trylky…

takže jsem se během chvilky

nechtěl pohnout z toho místa.

 

Slíbil jsem jí šaty, skvosty

a pak jako člověk prostý

do prachu si před ni klekl:

„Pojeď se mnou, panno milá,

ty v srdce mé ses nyní vryla.“

„Buď mou ženou,“ jsem jí řekl.

 

Pak po dlouhém putování,

tři hodiny do svítání…

nebo chybělo snad více?

Našli jsme si na chvilinku

pěkné místo k odpočinku,

Měsíc zlatil její líce.

 

„Já ohlídám tvoje spaní,

doufaje, že ty mou paní

budeš brzy na mém hradě.“

Ona přikývla jen lehce,

přiznat se mi příliš nechce -

podlehl jsem její vnadě.

 

Sotva jsem si v trávu sedl,

již jsem bdíti nedovedl

a usnul jsem v krátkém čase.

Pohrouživ se v noční snění

tklivých tónů slyšel znění…

a pak pannu spatřil zase.

 

Jako bílá socha stála,

kol ní černá říza vlála

a já za ní toužil jíti.

„Tak, rytíři, co tě leká?

Ne tvůj, však můj hrad tě čeká,

tam budeme spolu žíti.“

 

„Ty chtěl jsi mě za nevěstu?

Nu, vydejmež se na cestu,

splnit přání pošetilé!“

Lehce na mě rukou kývla…

Snad jsem spatřil černá křídla?

Podivná to byla chvíle.

 

Šel jsem jako omámený

přes balvany a kořeny,

ona k spěchu pobízela.

Tam kde hory je úpatí,

(za hloupost se těžce platí),

pochopil jsem všechno zcela.

 

Nebyla to dívka něžná,

ani cizí, vzácná kněžna,

leč živého ničitelka.

Já rychle jsem se v úprk dal,

abych si život zachoval,

však naděje není velká.

 

Kolem stezky vyskočili

a po mně se natočili

se zbraněmi mrtvých stíny.

Rány na mě dopadaly,

nohy rychle umdlévaly -

svalil jsem se u bystřiny.

 

Však kohoutí kokrhání

přerušilo těžké spaní,

probouzím se v ranním jasu.

Tak chvíli ležím zamyšlen

nad těžkým, prapodivným snem…

Bdím, či sním? Už zase? K ďasu!

 

Vždyť krvácím z mnoha ran,

oděv všude rozerván…

Je to snad ďáblovo dílo?“

„A co dívka?“ básník ptá se.

Rytíř na kříž podívá se -

„Mluvit o ní není milo.“

-*-

Můj pán zavřel oči navždy,

jako musí člověk každý;

i seděl jsem tam zadumán.

Sotva modlitbu jsem stihl,

černý stín se kolem mihl…

věděl jsem, že nejsem sám.

 

Otočil jsem zvolna hlavu,

abych spatřil dívku v hávu

černějším než křídlo vraní.

Lehce se mi uklonila

panna bílá, přespanilá,

okouzlen jsem hleděl na ni.

 

Proto tedy od té chvíle

všude hledám paže bílé,

jež jsem spatřil v tamten čas.

Vím, že už brzy, je to tak,

vyhasne můj starý zrak,

ona za mnou přijde zas.