Platonická láska

Anotace: Když vystoupil z davu a zeptal se mě, jestli jsem to já, koho myslí, že by se se mnou rád blíže seznámil, lekla jsem se.

Nenápadný, téměř na pohled nezajímavý muž, kterého bych si ani nevšimla, kdyby na mě nepromluvil
Přesto jsem svolila, že spolu půjdeme na kafe do nedaleké zahradní restaurace. Cestou jsem přemýšlela, jak se co nejrychleji rozloučit.
Když jsem viděla ceník, málem mě omylo, nad tou drzostí majitele hospody.
Jejda, jak to bude s placením? Přeci si nenechám zaplatit tak předraženou kávu, na kterou nemám, od cizího člověka?!
Na mé protesty se jen mile usmál a řekl, ať si s tím nedělám starost.
Čím déle jsme spolu hovořili, tím více mě začal přitahovat a já z toho pocitu začala mít strach. Ne, nechci již žádný vztah, 13 let je mi dobře a svobodně.
Nějak jsme se nemohli rozloučit, stále jsme si měli o čem povídat.
Po dvou hodinách jsme se konečně zvedli a já se moc ráda nechala vést na stanici metra, která byla 4x tak daleko, než ta nejbližší.
Když jsme se k ní přiblížili, stále jsme se nemohli rozloučit, nějak to nešlo. Sedli jsme si tedy na jednu cigaretu na patník u parkoviště a povídali si a povídali další dvě hodiny.
Nakonec nesměle poprosil, že by rád, aby se náš vztah nevivinul víc, než kamarádský. Že je ženatý a má moc hodnou ženu a má jí moc rád.
Uffff, to se mi ulevilo. Velmi ráda jsem souhlasila a ze srdce mi spadl velký balvan obavy, co bude dál.
V dobré náladě jsem dorazila domů a byla ráda, že jsem se setkala s tak dobrým mužem.
Jenže. 14 dní se neozval. Stýskalo se mi po jeho milém hlase a něžných očích. Začala jsem mít nepříjemný pocit, že jsem byla z nějakého důvodu zneužitá.
Proč? Potřeboval ze mě vytáhnout nějaké informace o mé činnosti? Proto do mě investoval stovky korun a mnoho hodin svého času?
Cítila jsem se oklamaná a měla na svou naivitu a důvěru k cizím lidem zlost.
Náhle se ozval, zda bych s ním nezašla na oběd.
Šla jsem a tam mu položila mnoho otázek.
Divil se upřímně, jak mě ty mé pochybnosti vůbec mohly napadnout.
Bylo to opět příjemné setkání a bylo mi s ním moc hezky.
Jenže......přišlo to, z čeho jsem začala mít strach.
Platonicky jsem se do něj zamilovala! Kdo nikdy nebyl platonicky zamilovaný, nemůže pochopit, co to s člověkem dělá.
Přetvařovat se je velmi těžké.
Jak jen z toho ven, aby se člověk netrápil touhou?
Začala jsem psát a psát a text byl samá nadávka na sebe, jak jsem hloupá, bezohledná, ať se vzpamatuj a netlačím na jeho city, abych neublížila jedné nevinné ženě, která je pro něj vše.
Povedlo se!
Nyní spolu občas komunikujeme nebo se sejdeme a já ho mám velmi ráda, ale už jen jako dobrého člověka a kamaráda.
A tak to mělo být a je.