Levný milostný dopis

Anotace: Odpusť mi

Píšu ti dopisy, jak Olze, 

akorát trochu jiný holce, 

tohle jsou slova Doriana, 

když slyšel jsem tyhle řádky, 

znělo to jako osud, 

osud plující po elektronické hudbě bez duše,

se slovy plnými lásky, 

kombinace vyznání se ženě na bezduchém podkladu, 

když dopíjel jsem drink, 

tak jsem si vzpomněl, 

za dunění hudby a ve zvratkách se válejících sáčcích tabáku jsem pozoroval tvoji tvář, 

v záchodové míse odlesku, 

a za stesku své duše jsem stál na mokré podlaze v kaluži cizí moči, 

a říkal si, 

že už nikdy tě nechci ztratit, 

a že neumím vyslovovat nahlas lásku, 

jako kdybych měl na puse lepící pásku, 

to je kýčovitý rým, ale cítím se tak, 

rychlostí, jak uhánějící vlak se řítí můj život, 

jako v jednom víru netečnosti, a když jel jsem za tebou, utíkalo to tak rychle i pomalu,

a je mi špatně z toho, že budu jen tvůj přítel a nikdy tě nepochopím,

je mi špatně z toho, že neošukám tvoji duši a to tě radši neuvidím,

než jen spát s tvým tělem, 

dělala sis ze mě srandu, že ti chci ošukat mozek, když jsi ho měla v puse, 

měla jsi pravdu, ale nechtěl jsem to říct tak suše, že je to tak, 

zajímá mě co máš uvnitř,

mezi orgány, 

a co je ten jeden gram po smrti chybějící váhy, 

a jaký je ten tvůj

 

Díval jsem se na tebe, na nebe, na sebe a pak zase na tebe, 

když měla jsi zavřené oči v sedě, 

dělá se to ještě psát dopis ženě?

Není to slabé, seru na to, nejsem spisovatel, nejsem básník, jen mám rád skládat slova za sebe a to zní lépe, když vím, že jsou pro tebe, a že jsem se cítil stejně, když byli jsme od sebe, že víš já i ty, že to třeba nikam nevede, 

Mám rád lásku a lidi a nesnáším to zároveň, 

potácel jsem se noční Plzní,

ze které si děláš srandu a to mám tak rád,

a povídal jsem si s bohem,

seděl jsem v katedrále s gotickým stropem a ptal jsem se ho na lásku, poslední dobou mě to zajímalo, protože jsem nevěděl, jestli má smysl a existuje, 

já tu odpověď neměl, 

tak jsem se ho ptal a on o něčem nesmyslném pěl, 

pak jsem si vzpomněl na tebe a klíčoval pocity, 

když byl jsem s tebou a když ne,

ale neměl jsem tě, 

vlastnění člověka je odpornost,

ať je jakékoliv,

otroctví nebo partnerství, 

obojí je neřestí, 

a je to známka bojácnosti a slabosti,

tak jsem si tě představil jak chodila bys po dlažebních kostkách bosky,

a víš o mě, že jsem divný a nebál jsem se ti to ukázat,

to byl možná ten důkaz lásky, 

co jsem hledal v katedrále, když jsem promlouval o velkověčnosti vedle party feťáků,

co se prali o jehlu a stály v oparu tabákové kouře,

koukala jsi někdy na svůj odraz do louže?

Uvidíš tam zmatek, divnost, neuvidíš tak krásu, v té se musí pohrabat někdo jiný,

a jak to ve mě všechno sílí, 

dokud jsme ještě mladí a opilí,

a zdánlivě je všechno tak bezstarostné, 

ale není, 

nedávno jsem četl Kvílení od Ginsberga,

u toho jsem nemyslel na tebe, to by nešlo na rozum, 

ale myslel jsem na velikány, kteří zemřeli v lidských odpadcích

a jejich život by se vešel do odpadkového koše,

lidé bez lásky by takový koš nepotřebovali,

ani igelit,

ani kapsy u kalhot,

a to byla to odpověď, kterou jsem hledal a v duchu používal argot,

abych ho našel, protože ta nevědomost mě soužila,

také mě soužila, když jsem si pomyslel, že na mě nemyslíš,

a když jednou seděl jsem před místností se spoustou drahého kovů, šroubů, potu a výstavou koz, tak jsem si říkal, že tě mám až moc rád a měl bych to ukončit, co nejdřív,

než to zajde moc daleko,

protože já na tohle nejsem, 

nejsem uchopitelný a jeden den se zblázním a nechci, abys byla u toho, 

jenže potom si mě chytla za ruku a já jsem na to všechno zapomněl a žil jsem jenom přítomností, 

možná po několika letech jsem byl přítomný, byl jsem přítomný, 

i když jsem se někdy choval jako debil, byl jsem, 

taky jsem přítomný, když schytávám rány do hlavy,

nebo šponuju šlachy těla, 

měl jsem se že zeptat dřív, co jsi chtěla, 

a můj táta mi jednou řekl, že je lepší žít hezkýma chvilkama a třeba na sebe jednou zapomeneme, 

i to se může stát, 

nepíšu ti naivní milostný dopis jako voják z války, ale píšu ti ho jako kluk,

co rád v knihách otáčí stránky, 

a zajímá mě, co si teď myslíš, když čteš tyhle řádky, 

jestli mě máš ráda, 

jestli jsi zklamaná nebo tě naplnila lhostejnost a nebudeš vědět, co říct, 

ale já dávám všechno do slov, jednou je všichni budou číst a budu prodávat svoje slova, která koupí pleny pro mé dítě, 

nic bych nedal za to mít tě, 

protože nic nemám,

jen cestu plnou kamení, které kopu do příkopu,

tak mi přišlo nefér nenapsat ti dopis, o němž jsem mluvil ze srandy, 

ačkoliv mi přišlo k breku hezké napsat holce dopis,

to bych chtěl a to bylo moje přání napsat ti ho, 

protože si myslím, že bys to pochopila, 

snad by ses u něj nenudila,

tak uvidím, jestli se to dneska ještě nosí,

dnešní básník už nepíše perem, 

tak jsem ti vyspal řádky na romantickou obrazovku v tisíce LED světel,

na tyhle řádky ber zřetel,

že to pro mě byla jedna z nejhezčích představ,

psát milostný dopis holce, co mám rád,

je hezké, když má kluk rád holku, 

dopis, naplněný prázdnotou a velkými slovy, 

a chtěl bych být zavřený někde v minulém století, 

kdy na tom nebylo nic divného a nechci se jednou vyznávat neodpovídáním na zprávy,

na to seru, 

jednou ukážu, co beru na mužskou něhu,

co agresí kreju,

někde hluboko v sobě, 

tak aspoň mám papír, kde jsem v bezpečí,

a doufám,

že mě to vyléčí,

ale někdy je to ještě horší a všechno je to jen závislost na toku myšlenek,

myšlenek na tebe a psaní, 

během kterého jsem si uvědomil, že na něco slova nikdy stačit nebudou a zbytek je napsaný v těch prázdných linkách mezi řádky, které přečteš, pokud mě znáš. 

 

Prší a okolo nás se zvedla mozaika z reklamních novin a létaly bezvýznamným lidem okolo hlavy, kteří byli jenom pozadím, 

zamrkal jsem a stál jsem pod tím mostem sám a budu tam stát až zase zmizím, zavřu a uvidím, že stojím zase jinde a budu hledat něco, co nikdy nemůžu najít, 

takže musím zase jít a zaměstnat se bezvýznamností a přisoudit jí hodnotu,

to jsem si poprvé uvědomil, když jsem stál ve čtyři ráno pod mostem a byla bouřka,

tak jsem se zastavil, sesedl z rozbitého kola a smál jsem a smál jsem se nahlas štěstím, že mi prší na hlavu mokrá nádhera a to byla láska, co mi padala na hlavu z nebe, 

to bylo ono,

láska je v nesmyslnosti toho, když se dva nechápou, 

není to v dnešních sračkách jako hrát nedostupnost a přetvařovat se ve světe umělých soch. 

 

Jsem závislý na přelámaném srdci a stresu ze života,

lámu si ho já,

protože to vím dopředu v komoře za očima,

jsem závislý na pocitu, kdy mám celé tělo sevřené zklamáním a samotou a topím se v sebekritice.

Pod tím se mi nejlépe tvoří, ale i tak bych si s tebou sedl na verandu a seděl vedle tebe, jak by ti pod tričko foukal dubnový vítr a ty bys usrkávala limonády a stékala by ti po ruce a zasmál bych se ti, že jsi nemotorná,

tak bys řekla hloupost,

jako že to byla jenom ukázka názorná.

Vzdušný zámky si maluju a to, co bylo se snažím zapomenout.

To, co jsem prožil za poslední roky, kdy jsem necítil ani bolest

a chtěl jsem se jenom nechat mlátit do hlavy,

zůstala mi po tom všem na srdci šelest.

Psal jsem ti dopisy jak pro Olgu, 

v oparu smogu sel bych smůlu vedle včelího úlu,

seděli bychom spolu nad skleničkou grogu, 

ale ty jsi byla jenom doraz ve staniolu, co ležel na zemi vedle mého stolu.