Rekviem za větu, která mě bolela

Pohřbívám slova, 

co veršem nebyla, 

ale

dýkou ve výsměchu. 

„Chce to mít doma troubu

a nebublat u pláňat"

 

Takový řádek se netiskne

do srdce

ten se do něj zaráží. 

 

 

Ale já ho dnes

položím do hlíny. 

Nikdy na něj nezapomenu

ale odeberu mu moc mi ublížit. 

 

 

Protože láska, 

co mě dusila, 

už mě nebude soudit za to, 

že jsem dýchala hlasitěji, 

než ty uneseš. 

 

Já vřela 

A v tom vření byla pravda. 

Ne póza. 

Ne narážky

Ne uštěpačný šepot mezi řádky. 

 

Tvůj jed je teď pod zemí. 

Zasypán hlínou, 

zalitý mými slzami, 

které už mi nebudou brát hlas. 

 

A co vyroste? 

Ne další hněv. 

Vyroste já

Syrová

Tichá

„Skutečná"

Bez tebe

Ale s láskou, 

která mě nezraňuju

Neptá se, kolik je mě moc. 

A neskrývá se za ironii. 

 

Amen slovům, 

která mě chtěla

z útesu života shodit. 

Teď patří půdě

A já patřím sobě. 

 

 

Na dně holých vět

snad raději utonout

pro lásku jsem 

měla.

Než aby má slova

lapala po dechu

v cizích ústech 

Literu

 

 

než aby 

má slova