malíř a zahradnice

V zahradě snění,
na lavičce v stínu,
posedává malíř s plátnem,
ukájí svou kocovinu.

Kolem se procházím,
já a můj splín,
pochopení pro něj mám,
úsměv svůj dám mu jako dar.

Oči má havraní,
pohrává si s barvami,
maluje
svět jako na dlani
do plátna čaruje.
A já omámená,
slabost pro něj mám…

Srdce na dlani – v zahradě touhy,
srdce na dlani – ať všechno proudí.
Srdce na dlani – zalévám květy,
láska je voda – a život letí.

„Říkáš, že květiny bez vody vadnou…
A já? Já bez lásky taky.
Tak podej mi tu konev – ať zázrak roste…“

Srdce na dlani – v zahradě snění,
srdce na dlani – ráj zapomnění.
Srdce na dlani – ať všichni vidí,
že láska neumí – nikdy se skrýti.

V zahradě snění,
na lavičce při setmění,
maluje malíř – v zahradě snů.
Žena v obraze,
plátno se promění,
v krajinu bez závojů…