Nový strach

Emoce víří a vztek se příčí,
v srdci se mísí led a žal.
Každý den — jako na oprátce,
v stínu svázán lidský tvar.

Nad hrobem vane vítr ticha,
v hliněném loži láska spí,
kdo ji zradil, ten ji dýchá –
v mukách svých dnů se provinil.

*

Ztracená duše v mlze bloudí,
volá jméno, jež bylo dávno zapomenuto.

Krev v žilách tuhne, dech se tiší,
svět se láme v tichý klam.

Na konci cest, kde kvete trní,
tam čeká stín a prázdný hlas.

„Už dost,“ šeptá tiše do oblak.


V plameni ztráty – v popelu běd,
tam začíná láska i trest.