Panna křovištní

PANNA KŘOVIŠTNÍ

Socha té panny divoké,

zpoza křoví na mě neustále hledí.

Kdo tesal oči její překrásné,

v které krčmě asi teď sedí?

Její vlasy listím poseté,

úsměv skrytý bílou jedlí,

řasy rosou poseté.

Já jediný kdo její památku ctí,

já jediný kdo o ní do noci sní,

já jediný kdo na hřbitově bdí.

Jen já jediný, kdo sám tu teď bez ní.

Panna z lesů,

panna z hor.

Co já tu viděl krasů,

jak tu hřbitovem krouží

kol a kol.

Kdy konečně přebolí,

přebolí ztráty bol?

Do němoty spitý,

piju, sedím někde.

Jsem celý zbitý,

bůh ví proč,

bůh ví kde.

Už vím kde se uložím,

uložím se navěky.

Kde se naposled složím,

složím i tobě poklonu.

Své tělo tu odložím,

odložím vedle těla tvého.

Láska je nebe,

láska je sen,

všude vidím tebe.

Leč vidím den,

nemohu spatřit tebe,

Nelze spatřit tě jen.

Tam na hřbitově prastarém,

našli jsme v sobě zalíbení,

přec nyní v odloučení takovém.

V náhlém políbení,

v bílém poli makovém,

v sobě našli zalíbení.