Stín za Sluncem

Každý, kdo na tebe se podívá,
vidí krásnou tvář, která zda se být veselá.
Vidí jen úsměvy a srdíčka,
nikoho nezajímá, co za nimi se skrývá.
Slečna sedí venku v lese, ticho se ozývá,
krásu Slunce ráda vzývá.
Vše zdá se být jak pohádka,
pravda však je malá jako krtčí hromádka.
Smích, úsměv, laskavost, pro ostatní bezcennost..
Slunce září, teplo na zem posílá.
holka v lese slzy si utírá.
Když hřejivá hvězda otočí se,
velká tma hned objeví se.
Úsměvy vidět už nelze, je cítí pouze strach a neklid, malá holka pláče, snaží se své city nekrýt.
Jizvy na ruce se objeví jak stín,
zbývá provést už jen ten hrozný čin
Po západu Slunce tma se ukazuje,
světýlko naděje už pomalu ani neexistuje.
Temnota pohltí celý její život, už je pozdě hledat jakýkoli důvod.
Slunce, na pohled krásné, bývá často velmi zrádné.
Člověk hledí jen na jeho velkou zář,
nevšímá si však, jak vypadá jeho pravá tvář, jelikož stín za Sluncem je větší, než se zdá a každý pozor na něj měl by si dát.