Renoirovo světlo

 

foto: mapato

 

 

 

 

Renoirovo světlo

 

chodíval jsem brzy ráno
do polí, luk a zahrad
do lesů a hájů i dolů k řece
hledal jsem tu směsici
světel a stínů i barevných nálad
domů vracíval jsem se až navečer
když už byla skoro tma
zklamaný a unavený jako kačer

 

Renoirovo světlo jsem nenašel
však dojmů nosíval jsem si celou nůši
někdy i lehtivý,
že ani nevím jestli se to sluší
to vlastně nevím nikdy
a nejspíš je mi to i zcela fuk
proč se lidi pořád stydí odložit svůj šat
nebo pohoršeni jsou
když nahá dívka na pasece si lehne spát

 

spatřil jsem jednou takovou dívku
nespala, ale myla se právě v potoce
skrytá za skálou v jedné zátoce
odpolední slunce prodíralo se mezi stromy
vše halilo do zlatova
kdyby někdo právě mluvil
nejspíš zlatá by byla i jeho slova
a zněla by sladce a hebce

 

skryl jsem se za houštím mladých bříz
pomalu a potichu postavil jsem stativ
na něj plátno upevnil
na paletu vymačkal barev
urovnal špachtle a štětce
pak jsem vystoupil z mého úkrytu
pozakašlal a řekl: "dobrý den, slečno".

 

Nelekla se, pronesla jen velmi lehce:
"příště přijďte přímo k nahé slečně
když toužíte ji malovat
vím o vás už dlouho
cítila jsem vaše barvy a viděla vaše štětce".
A než zkusíte mě hodit na plátno,
nechtěl by jste se milovat?"
Byla kouzelná, v tom zlatém světle
voněla i tak zvláštně, řekl bych že po bylinkách
pak my překročili ten práh
jen náhodně známých
a já si na ni sáh

 

jistě daleko po lesích
byly slyšet naše vzdechy
a pak její zvonivý smích
toho odpoledne já namaloval můj obraz obrazů

 

když balil jsem své náčinní
chytil se mě nepříjemný neklid
pak viděl jsem tu dívku
bez výkřiku skočit ze srázu

zmizela zlatá barva jejího smíchu
černým byl zbytek odpoledne
nejdřív chtěl jsem obraz zničit
působil teď na mě jako bod mrazu
dlouhé měsíce bylo mi zle u srdce

 

nemohl jsem myslet na naše milování
místo toho prosil jsem za ni
u Boha o smilování
Bůh nemá rád sebevrahy
někdy fakt nemá vo světě ani zdání

ještě jednou byl jsem pak u toho potoka
kde stala se ta tragedie
stejně mám pocit
jako když ještě někde žije
pojmenoval jsem ten kus země
Renoirova zátoka
tam kde svítilo to zlaté světlo
u toho nešťastnýho potoka

 

Malovat je můj svět