Zrcadlo stínu

I.
Kdysi jsem se setkal s mnichem,
bloudil jsem krajem tam,
kam mlhy schovaly den,
a ticho plížilo se ven.

Kdysi jsem se setkal s mnichem,
v hábitu, co stínem byl,
stál tiše, snad ve spánku, v pýše,
ač kolem se zvedal vír.

II.
Kdysi mi pravil mnich tiše:
„zde cesta rozpadá se v dým.
Jen s čistou duší projdeš tiše –
jinak tě pohltí vlastní stín.“

Kdysi mi pravil mnich tiše:
„V duši nosím světlo,
co moudrost v sobě skrývá snad!“
Mnich sklonil hlavu…

III.
Kdysi jsem pohlédl na mnicha,
jenž mlčky ukázal vpřed,
v odrazu tvář má se zjevila,
a s ní i druhý svět.

Kdysi jsem pohlédl na mnicha,
jenž v zrcadlení stál jak stín,
dvě oči – jedny hříšné, druhé čisté –
vlastní klam mě svedl cestou jistě.

IV.
Kdysi jsem se stal mnichem:
„Tím, čím jsem nikdy nechtěl být,
jen dvě poloviny, které se bijí;
pouze ten, kdo pravdu přizná dřív.“

Kdysi… zmizel sen v mlze,
a já tam zůstal sám,
s tváří v dlaních, beze jmen,
s pravdou, že sobě lhal jsem….