O potvůrce z lesa

Vyrostla v mechu,
ne větší než šiška,
s očima a smíchem;

potvůrka,
co se neživí masem,
co nesaje krev,
ale co pěje;

když rákosí mlčí a ptáci visí v korunách.

Putuje lesem,
jak poplašná zpráva,
avšak člověk ji nezná,

kmeny stromů šeptají to jméno jen houbám,
lišejníky ji malují na kůru jako varování –
„Zde končí stín, zde začíná bezdůvodná melancholie,“
a mech, ten starý kamarád jí ustýlá v srdci každého, kdo se ptá:

„Třeba zítra bude líp.“

V noci tančí, však ne pro radost – z povinnosti.
Její zpěv je přesný jako švýcarská deprese:
tři kroky zpět, čtyři do bahna, jedno klopýtnutí

a pád do zrcadla, kde se člověk nevidí,
jen les se dívá a nezúčastněně spí dál.
Lidé, kteří do něj vstoupí, nikdy nezabloudí –
usednou pod strom a zapomenou žít.

A zatímco slunce zapadá, potvůrka si je v dlaních sbírá.

Až jednou obejme i tebe, neucítíš chlad,
jen příjemné uvolnění.
Možná jí poděkuješ, i když víš, že ona nikdy neposlouchá.

A než tě spolkne les a pohltí mech,
zazní nad tebou naposled tiché:
„Kdo chce žít věčně, musí přežít sám sebe.“
A to už ani ptáci nepřekřičí…

„A když už nebylo co ztratit… i stromy přestaly předstírat, že rostou.“