Kterak kopřivy zachránily krále

Povím vám příběh pravdivý,

jenž udál se v daleké zemi.

Ať se mu nikdo nediví,

on vymyšlený není.

 

-*-

 

Žila princezna na hradě,

na všechny se smála,

sedávala v zahradě

a na loutnu hrála.

Pak na království padl stín,

právě v polích kvetl mák,

ze skal vyvalil se dým,

usídlil se tam zlý drak.

 

Ten drak jednu hlavu měl;

myslím, že to stačí,

všechno krásné zničit chtěl,

což jsou choutky dračí.

Král dal svolat junáky,

chrabré rytíře

a z ciziny žoldáky

oděné v pancíře.

 

Hrdě vyšli do boje,

drak je všechny sežral.

Král hledaje pokoje,

radu moudrých sezval.

Hádali se noc a den,

že rub každý má svůj líc,

pak byl šašek osloven

a ten k tomu řekl víc.

 

„Králi, pošli služebníka,

pošli chrabré páže,

ať se toho zlovolníka,

co si přeje, táže.“

Však sluha plný strachu byl

a utekl za hranice.

Drak podmínky stanovil,

lid zesmutněl převelice.

 

Nebylo tam vlídně,

ztratila se radost,

drak si žádal týdně

přivést dívku za most.

Ta, jež měla prvá jít,

byla dcera králova;

on ze žalu začal pít,

mysl jako z olova.

 

Tak svou dceru slíbil,

tomu, jenž kraj spasí,

druhý den se divil,

kdo se to tu hlásí.

Jeho oděv budil smích,

byl to dárek od milé –

z kopřiv pevných zelených

kalhoty a košile.

 

Přišel mladík jako květ,

v ruce nesl ostrou zbraň;

„Pane králi,“ začal hned

„já zničím tu saň.

Však po princezně netoužím,

mám již doma milou,

od vás ať si vysloužím

na erb růži bílou.“

 

Král byl tomu tuze rád,

oči plné soli,

že nemusí mu dceru dát,

pokud draka skolí.

Mladík do hor vyrazil,

cestu těžkou vybral,

aby tam saň překvapil,

a tak rychle vyhrál.

 

Ta však byla chytrá dost,

ležela jak v spánku

a teď nezvaný ten host

má již na kahánku.

Drak ho v tlamu uchopil,

o kopřivy jazyk spálil,

junák meč pak vytasil,

drak se mrtev svalil.

 

Je to konec, nebo není?

Co se to tu vine?

Jedno malé poučení,

které z balady nám plyne.

Že – někdy stačí na draka

místo skvostných brnění,

býti brán za žebráka

v kopřivovém odění.