DVA MUŽI V LOMU

V kamenném lomu, kde vítr spí,
a vzpomínky mlčí pod tíhou dní,
žil muž, co nevyšel ven už více,
jen stíny ho znaly, a hořící svíce.

Dny se mu slévaly v šerý prach,
čas neměl ruce, jen tichý tah,
a svět šel dál jak proud bez hrází,
jen štola ho držela, lom ho stráží.

Snil o světle, co neřeže zrak,
o hlasech, co nejsou jen ozvěny vrat,
o chlebu, co voní jak domov sám,
a o vodě, co plyne – ne leží tam.

Ticho mu bylo jak starý přítel,
neptalo se, nechtělo ničehož víc,
jen sedělo s ním, když padal stín,
když štola dýchala a jemu jen trud zbyl

Kdysi měl jméno, kdysi měl hlas,
kdysi ho volali – teď jen čas
šeptá mu jména, co ztratila tvar,
a on je skládá jak rozbitý dar.

Jednou však někdo přišel zas,
mlčky se díval, jak plyne čas,
neptal se, neplakal, neřekl nic,
jen oči měl plné a rudou líc.

Neřekl nic, jen položil chléb,
a vodu v džbánu z kamene,
pak odešel, jak přišel – sám,
ve štole on ležel, plně vyčerpán.

Chléb plesnivěl, voda se ztratila,
muž nejedl – jen dál mlčel,
a když ho našli, byl už prach,
jak kámen, co v tichu zvučel.